Pravděpodobně jste zaznamenali, že od loňského roku vystupuje dokumentarista Vít Klusák spolu s dalšími kolegy v médiích a probírají problematiku internetových sexuálních predátorů cílících na děti. Vedle samotného mapování problematiky, šíření osvěty a prevence, vznikl dokumentární film V síti. Ten Klusák připravil ve spolupráci s režisérkou Barborou Chalupovou a popudem pro ně byl výzkum, který ukázal, jak velké množství dětí s predátory přijde na internetu do kontaktu.
Tvůrci chtěli vědět, jak útoky na dětské oběti vypadají v praxi, a tak připravili v zásadě přímočarý experiment. Ve filmovém studiu postavili tři realistické dětské pokojíčky a najali tři dospělé figurantky (herečky), které dovedou přesvědčivě působit mladistvým dojmem a byly ochotné po delší dobu čelit zájmu (a případným útokům) dospělých predátorů. Kromě toho, že se dění v pokojíčcích a na obrazovkách počítačů zaznamenávalo, byl na druhé straně kamery k dispozici také široký štáb, kdykoliv připravený pomoci usměrňovat konverzaci, nabídnout dívkám morální oporu nebo psychologickou pomoc.
Pak už stačilo jen vytvořit internetové profily nezletilých dívek na sociálních sítích a diskusních fórech, vstoupit do veřejných diskusí a čekat na to, až někdo projeví zájem. Tedy, taková byla původní idea. K překvapení tvůrců se dívkám predátoři začali ozývat sami prakticky v té vteřině, kdy jejich profily byly uveřejněny. Hlavní část experimentu probíhala deset dní. Během těch dívky oslovily tisíce uživatelů a ony svedly v té krátké době na několik set z nich reagovat. V drtivé většině případů šlo skutečně o dospělé muže, kteří dívky oslovili prokazatelně s cílem uspokojit svoji sexuální potřebu, anebo za podobnými účely se sexualitou spojenými.
Samotný dokument je tak především záznamem celého desetidenního experimentu. Tvůrci nám ukazují výběr dívek, přípravu dokonalé iluze, dokonalé „mucholapky“ na predátory, a následně výběr záběrů z deseti dní. Ty se skládají do výrazné mozaiky, která se snaží ukázat, jak vypadají predátorovy průměrné první kroky, jak rychle se mohou snažit běžnou situaci překlopit v sexuální a jak daleko jsou vlastně predátoři ochotní zajít. Tvůrci projevili přání, aby novináři divákům pokud možno odhalili co nejméně z (potenciálně překvapivého) vývoje, a tak snad jen naznačím, že filmaře zajímalo mimo jiného to, jak moc a jak často jsou predátoři ochotní přejít od virtuální „hry“ k činům, které nemají dopad pouze na dlouhodobý duševní rozvoj obětí, ale i na jejich momentální životy a bezpečnost.
