Když v prosinci před dvěma lety vtrhnul do kin snímek Jumanji: Vítejte v džungli, nikdo pravděpodobně nečekal, jak velký hit z toho bude. Nakonec se ukázalo, že značka sama o sobě ještě nějakou sílu má, ovšem především se potvrdila marketingová síla Dwayna Johnsona a dost možná i Kevina Harta. Vzhledem k obrovskému finančnímu úspěchu a spokojenosti divácké obce se ihned daly do pohybu přípravy pokračování. Další dobrodružná rodinná taškařice dostala tentokrát název Jumanji: Další level (The Next Level) a zásadní otázkou bylo, jestli tvůrci dokážou zopakovat úspěch Vítejte v džungli a především, zda zvládnou videoherní koncept založený na vtipném spojení fiktivních postav ze hry a skutečných lidských charakterů dostatečně ojínit. Nabízela se totiž relativně jednoduchá recyklace, u níž by se pouze kosmeticky změnila zápletka a kupříkladu prostředí. Scenáristé Jeff Pinker a Scott Rosenberg se k tomu postavili zřejmě tím nejjednodušším způsobem, když příběh obohatili o dvě nové postavy, které navíc vybrali tak, aby se co nejvíce odlišovaly od čtveřice hlavních hrdinů. Doplnit mládí stářím bylo nasnadě a přesně to se také stalo. Ke kvartetu teenagerů se připojila sympatická dvojice důchodců, přičemž jejich vnímání reality a životní zkušenosti se logicky liší. Byl to krok správným směrem?
Lze říci, že tenhle tah tvůrcům vyšel, protože právě ona "stařecká" perspektiva otevřela prostor pro celou řadu povedených gagů, vtipných dialogů, křížení generačních pohledů na svět a pro ospravedlnitelnou (a zábavnou) záměnu avatarů. Ve hře se samozřejmě opět setkáváme s Johnsonem, Hartem, Karen Gillan a Jackem Blackem, nicméně vstup lidských hrdinů do hry v tomto případě proběhne trošku nestandardně, což vyústí nejen v náhodné spojení s avatary, ale taktéž v nečekané entrée Dannyho DeVita a Dannyho Glovera. Díky této nahodilosti dochází k novému rozdání karet, a to bylo pro pokračování absolutní nutností. Kdyby totiž absentovalo ono humorné sžívání se reálných postav a avatarů, byli bychom ochuzeni o celou řadu povedených dialogů a vtipů. Ano, už to tady jednou bylo, leč díky novým kombinacím funguje tato pasáž pořád na výbornou. Pro staré postavy bylo naopak klíčové, že stále mají kam růst a rozvíjet se. Motivací jim jsou reálné problémy a slabosti v opravdovém životě, což v rámci možností skutečně funguje.
Změn v rámci videoherního světa je též relativně dost. Proměnila se příběhová linie, máme tu nového záporáka, nové prostředí, nové levely, úkoly a výzvy. Zdali to dává smysl ve chvíli, kdy je do tajemné konzole vložena tatáž herní kazeta, to nechám na vás. Tvůrci v čele s režisérem Jakem Kasdanem se na vysvětlování podobných nejasností vybodli a logiku neřeší. Není to jediná příběhová a logická mezera, avšak povětšinou člověka ani nenapadne, že by zrovna v případě Jumanji měl řešit, proč se některé postavy objeví ve hře až později a při tom přeskočí levely, kterými samy neprošly. Malinko hapruje i prohazování těl a jiné drobnosti, což je obvykle způsobeno tím, že Kasdan evidentně chce mít dostatek "cheesy" a "eye-candy" momentů a úmyslně na určité zákonitosti kašle. Rozumím fanouškům, které to může vytáčet, poněvadž vnitřní logika a integrita videoherního světa dostává čas od času trošku za uši, leč v přívalu povedené akce a gagů se tahle nedokonalost v podstatě ztrácí.
