Není od věci zdůraznit, že Joker je intimní pohled do duše a hlavy psychicky nemocného člověka, respektive šíleného sociopata. První dvě třetiny snímku sledujeme herecké galapředstavení Joaquina Phoenixe, které zahrnuje řadu dramatických epizod, povětšinou však podivné pohledy, pokřivené grimasy a prazvláštní taneční kreace. Nečekejte žádné akční orgie, festival hlášek nebo nekorektní humor. Drtivá většina filmu je pomalá a trošku líná, když Phillips i skrze opakované zobrazovaní určitých motivů precizně vykresluje Arthurovu slabost a křehkost, aby mohl v poslední třetině efektně postihnout proměnu onoho pasivního šílenství v otevřenou radost z chaosu a brutality.
Působivý popis osobní tragédie však není ani tak dílem propracovaného scénáře, jako excelentním hereckým (a fyzickým) výkonem vyhublého Phoenixe. Jestli někdo někdy pochyboval o talentu tohoto charismatického chlapíka, pak po zhlédnutí Jokera dozajista změní názor. Phoenix dokázal postavě vdechnout tu správnou míru zoufalství, bezmoci, naivity a zranitelnosti a současně vždy, když bylo potřeba, zažehnout v oku ďábelskou jiskřičku, jež představuje dlouhodobě skrývanou zlobu a potlačovanou zášť. V okamžicích nekontrolovatelného smíchu, jenž má být pro Arthura pomyslným vrcholem seberealizace, avšak obvykle reprezentuje celoživotní neštěstí, se díky Phoenixově neskutečnému výkonu živě zrcadlí trýznivá psychická a fyzická bolest, kterou snad ani nelze slovy popsat.
Joker není komiksovkou tradičního střihu, respektive se jedná o pravý opak. Phillips si vypůjčil pár jmen, geografických názvů a souvislostí, leč jinak rezignoval na imitaci a recyklaci klasických subžánrových motivů a vrhnul se do osobitého experimentu, který sice na sobě má komiksovou nálepku, ale rozhodně tak na první, druhý ani třetí pohled nevypadá. Tenhle snímek lze nejlépe charakterizovat jako precizní psychologické drama, v němž hraje shodou okolností ústřední roli komiksový "hrdina". Ony uvozovky jsou v tomto případě naprosto namístě, protože Phillipsův Joker nastavuje divákům zrcadlo. Nejprovokativnějším aspektem filmu totiž nejsou násilné scény, sugestivně natočené momenty totálního zmaru, kritika elit jdoucí ruku v ruce s kritikou protestních hnutí nebo Phoenixovo znepokojivé fyzické herectví, ale neviditelná linie mezi fanděním a soucitem s hlavní postavou a uvědoměním si, co již není možné akceptovat.
Verdikt:
Todd Phillips natočil hlubokou intimní sondu do duše psychicky narušeného člověka, s nímž se život zrovna nemazlí, přičemž ji jemně zarámoval do komiksových reálií. Nenechal se však strhnout klasickým přístupem k látce, ale zaměřil většinu pozornosti na psychický rozklad celoživotně nešťastného a přehlíženého jedince, jemuž odosobnělý a šedivý každodenní svět dává jednu facku za druhou. Ve chvíli, kdy se Joaquin Phoenix poprvé nezamýšleně rozesměje, musí vám být jasné, že bolest kumulující se uvnitř jednou nasměruje ven. Zejména díky excelentnímu hereckému výkonu Phoenixe se Phillipsův Joker zavrtá hluboko do hlav fanoušků a zůstane v nich hodně dlouho. Na druhou stranu nejde z hlediska scénáře o žádný zázrak. Joker není nijak sofistikovaný film a z hlediska uchopení proměny psychicky nemocného člověka v chaos milujícího padoucha nepřináší nic nového. V takřka všech parametrech nadstandardní, zručně natočené a výborně zahrané psychologické drama ano! Událost roku dozajista ne.
