Po přesunu do Mexika se pak rozjíždí pátračka naprosto postrádající logiku, navíc zobrazující našeho hrdinu v neesonovském stylu, k němuž ale absolutně nemá vlohy. Ta naivita, s níž jde zrovna Rambo poprvé pořešit záchranu milované skoro-dcery, je takřka směšná. Jediným kladem téhle pasáže je extrémně brutální scéna, kdy Rambo doslova vykostí jednoho z padouchů, přičemž diváka hned napadne, že se konečně dostavil starý známý, ale to už začíná být trošku pozdě. Posléze se vše pomalu táhne v předem vyjetých kolejích "únos - pomsta", bez jakékoliv přidané hodnoty, překvapení nebo koulervoucí scény.

Tohle schéma nejenže je neskutečně ohrané, ale v případě posledního Ramba prostě nefunguje. Finální masakr pak ilustruje onu nesourodost celého filmu, kdy posledních třicet minut jakoby úplně nesedělo k první hodince a něco. Najednou se klidný krok mění ve zběsilý sprint sestavený z koláží a zkratek. Závěrečná řež bezesporu představuje nejpamětihodnější část z celého filmu. Stallone dál pokračuje v zobrazování extrémní brutality ze čtyřky, ač v arizonských tunelech nepůsobí vybíjení nepřátel tak hutně a věrohodně jako v barmské džungli. Tam to bylo autentické válečné peklo, které Johna vždy definovalo, tohle z hlediska charakteru vypadá spíše jako kombinace Sám doma a Saw. A takový feeling mít Rambo přece nemá.

Zamrzí to o to víc, když si člověk uvědomí, jak umně se dokázal Stallone postarat o Rockyho, kde jak v šestce, tak v Creedovi nenechal postavu ztratit tvář. Rambo ji v Poslední krvi ztrácí od začátku do konce, ač se Stallone vší silou snaží o opak. Ostatně právě jeho charisma drží film po celou dobu stopáže nad vodou. Není pak od věci zamyslet se nad tím, zda v tomto případě nedržíte pěsti spíše stárnoucí akční legendě než vietnamskému veteránovi. Ten dle mého soudu zůstal někde v Barmě.

Verdikt

John Rambo si užívá zaslouženého odpočinku na rodné farmě, ale zlu a krutosti prostě nemá ani v pokročilém věku šanci uniknout. Bohužel, hledání záminky pro rozpoutání dalšího pekla trvá zoufale dlouho a navíc se skládá z těch nejohranějších kliše, která si lze představit. Sylvester Stallone sice pořád má charismatu na rozdávání a v určitých pasážích lze zahlédnout stín legendárního vietnamského veterána, ovšem celkově onen předlouhý a vlažný klid před bouří nestojí za závěrečnou krvavou lázeň. Není to úplný průšvih, avšak rozlučku si Rambo zasloužil o poznání důstojnější.

P.S.: Závěrečné titulky s povedenou vzpomínkovou koláží se moc povedly.