John Rambo dělal radost fandům akčního žánru pěknou řádku let. Ale vzhledem k tomu, že Sylvester Stallone nemládne, mohlo se zdát, že po povedené čtyřce už se tenhle vietnamský veterán na plátna kin znovu nepodívá. Zmýlená neplatí, neboť Stallone se nakonec rozhodl ještě pro jeden (?) krvavý dovětek. Bohužel, Rambo se neloučí na vrcholu, jak by bylo záhodno, ale ve výškovém táboře, kde mu i tak dochází hodně rychle kyslík. O tragédii biblických rozměrů se v případě snímku Rambo: Poslední krev režiséra Adriana Grunberga nejedná, ovšem rozpačité pocity převažují.
Hned na začátku třeba říci, že po většinu stopáže nejde o žádná jatka, což se tvůrci snaží divákům za každou cenu vynahradit v poslední půlhodince. Dvě třetiny Poslední krve totiž poznáváme každodennost na arizonském ranči, budují se vztahy mezi postavami, řeší se Johnova psychika a posléze se pobíhá po Mexiku ve stylu 96 hodin. Lze pochopit snahu o hlubší postihnutí postav a relevantních motivací, jenže ta příběhová výplň je až příliš průhledná, prostoduchá a okoukaná. Ale pěkně popořádku.
John by si po všech těch válečných zvěrstvech, kterých byl svědkem, rád užil zasloužený důchod na rodném ranči v Arizoně. V klídku se stará o koně, kope podzemní tunelové bludiště, zachraňuje turisty v lesích a baští antidepresiva. Sice se mu ruce občas zatřesou a ze vzpomínek jej rozbolí hlava, ale tu válečnou bestii v sobě drží úspěšně na uzdě. Navíc na ranči není sám, má u sebe dávnou přítelkyni a její vnučku, kterou miluje nade vše na světě. Když se jednoho dne vydá tahle sympatická slečna do Mexika hledat svého otce a je unesena mexickým kartelem a nucena k prostituci, Rambo nemá na výběr a vyráží na krvavou záchrannou výpravu.
Celá ta dramatická výplň, respektive zápletka je hanebně tuctová. Pomalé budování vztahu se schovankou a důraz na rodinný aspekt lze sice pochopit, ale to nic nemění na tom, že to je zbytečně roztahané a dosti to skřípe. Polidštění Ramba a zobrazení jej ve světle každodennosti, kdy i on na chvíli uvěří v poklidný a relativně normální podzim života, má přirozeně posloužit jako motor pohánějící jeho frustraci ve chvíli, kdy mu tuto idylu vyrve osud z náručí. A v tom spočívá hlavní problém Poslední krve. Hledání záminky k rozpoutání pekla trvá prostě příliš dlouho, chybí mu dynamika, jakýkoliv nápad a jen podtrhává fakt, že se nikdy nejednalo o hlouběji propracovaný charakter. Ono to dříve nebylo potřeba, byl to prostě bojem ošlehaný a napůl zlomený válečný veterán, tečka! Samozřejmě všichni v páté minutě vědí, co bude následovat, protože jiná varianta v případě Ramba prostě neexistuje, leč musí si projít scénami jako večírek v tunelech, které zbytečně roztahují dramatickou linku a ubírají čas akci.