Odpověď na první otázku je podle Andyho snadná. Herecký výkon vždy náleží herci, takže pokud jej například studio použije v nějakém jiném projektu (což už brzy skutečně nebude problém), musí konkrétní herec dostat patřičně zaplaceno. Etické otázky, které souvisejí s omlazováním či oživováním herců, jsou však komplikovanější. Oživování zesnulých je už samo o sobě přinejmenším diskutabilní problematikou. Pak jsou tu ale jiné modifikace. Pokud by například Hollywood chtěl, už nikdy nemusí hledat herce konkrétního typu. Kdokoliv může hrát kohokoliv. To na jednu stranu může dát podle Serkise šanci například hercům s postižením, na stranu druhou to přinese celé minové pole diskutabilních situací. Černošský herec může hrát Abrahama Lincolna, stejně jako Andy může hrát Martina Luthera Kinga. Otázkou bude, nakolik je to eticky správné a v dnešní době, kdy se diverzita hodně řeší, půjde o skutečně citlivé téma.
Moment, kdy se tohle všechno bude řešit, se blíží, ale zatím jej stále ještě oddalují hranice technologie. V současné době stále ještě musí hercův výkon (kupříkladu výkon Marka Ruffala, když v šedivém performance capture „pyžamu“ hraje Hulka) být odeslaný do postprodukčního oddělení, kde z něj vytouženou postavu teprve vytvoří a tvůrci na place vidí na monitoru maximálně zjednodušenou animaci, která finální podobu postavy prozatímně nahrazuje. Všechna studia však podle Serkise usilují o to, aby herecký výkon na dokonale vytvořenou digitální postavu šlo přenášet v reálném čase a celý proces natáčení s digitálními postavami se tak neuvěřitelně zrychlí.
Budoucnost filmařiny je zkrátka doširoka otevřená a technologie jistě pomohou, ale také mohou přinést celou řadu nových nejasností. Jak se na čím dál tím větší důležitost „digitálních masek“ pro herecký projev díváte vy?
Zdroj: Screen Daily
