54. ročník Karlovarského filmového festivalu se pro mě nese ve znamení osmi výborných titulů. Mezi to nejlepší se řadí druhý režijní počin Caseyho Afflecka Světlo mého života. Postapokalyptické drama o vztahu mezi otcem a dcerou je v určitých aspektech podobné loňskému Beze stop s Benem Fosterem. Někoho může zamrzet, že se postapokalyptický svět “bez žen“ nerozpracoval do hloubky, ale jelikož je Světlo mého života především o vztahu otce s jeho dcerou, který se snaží být dobrým rodičem i v tak nebezpečném světě, tak bych to nepovažoval za nedostatek. Pokud máte rádi psychologická dramata a vyžíváte se ve všedních realisticky pojatých dialozích, kde valnou část stopáže strávíte pouze s dvěma postavami, tak zde budete ve svém živlu.
Dalším uspokojivým kinozážitkem bylo bulharské drama Otec, jež si z Varů odneslo hlavní cenu. I zde hraje primární roli vývoj vztahu mezi rodičem a potomkem, kteří se každý po svém snaží vyrovnat se ztrátou manželky / matky. Leckdo by tohle civilní drama mohl považovat za “film o ničem“, avšak i kdyby vás ústřední charaktery příliš nezajímaly, tak zde najdete řadu vtipným scén (sekvence na policejní stanici vládne) a brilantní herecké výkony ústředních dvou hrdinů.
Velmi mě překvapil krátkometrážní absolventský snímek ze Švédska Připravte se. Ten pojednává o nebezpečí youtuberství, sociálních sítí a o tom, jak se učiteli může vymstít přílišná důvěra a snaha být oporou pro své studenty. Snímek ani jedno z těchto témat prvoplánově nekritizuje a nechává na divákovi, co si po zhlédnutí bude o příběhu myslet. Skvělý scénář a nádherné řemeslné zpracovaní. Není divu, že film vyhrál studentského oscara.
Neměl bych opomenout ani projekci akční klasiky Rambo: První krev. Ikonický akčňák se Sylvestrem Stallonem v jedné z jeho nejkultovnějších rolí kupodivu vypadá skvěle i dnes a především praktické efekty a akční scény jako kdyby za těch 37 let od svého vzniku téměř nezestárly. Snad bude letošní Last Blood alespoň z části tak zdařilé a akčně výživné jako zrod tohoto hrdiny akčního žánru.
