A to se bavíme o utopické variantě, kdy jsou všichni ke všem altruističtí a nikdo nikoho nenechá umřít hlady. V reálném světě funguje tržní ekonomika. Spousta zmizelých může být bez prostředků a v tu ránu jsou odkázáni na státní pomoc, žebrotu či krádeže – v chaosu těsně po lusknutí nehrozí, že by všichni okamžitě začali z minuty na minutu opět vydělávat. Ti, co peníze mají, mohou vidět, že se blíží krizová situace a začít skupovat jídlo, aby se vyhnuli vlastnímu nedostatku. Nevíme přesně, co se stalo s papírovými penězi, co měli zmizelí u sebe, ani co se stalo po jejich lusknutí s jejich účty. Nicméně je možné, že ze světa během pěti let zmizelo dost peněz a teď se minimálně část z nich vrací skokově zpátky. Peníze tedy ztrácí na hodnotě, inflace žene ceny na horu a zase jsme blíž ke konfliktům, krádežím, rabováním atd.
4) Opravdu je návrat pět let ztraceného protějšku jednoznačně pozitivní?
To byla ekonomická realita. K tomu je tu však ještě společenská a osobní. Svět by na skokový nárůst lidí nebyl připravený v mnoha ohledech. Řada domů se stala neobyvatelnými, řada zaměstnání zanikla. Zanikla zdravotní střediska, úřady...zanikly osobní účty, přestaly platit pět let staré doklady. Váš majetek během let někomu právoplatně připadl. Komu patří teď? Kdo má nárok na pozice, o kterých dva různí lidé svorně tvrdí, že patří jim? V případě politických pozic podobný spor zavání občanskou válkou. A když je řeč o politice, tak to víte, že v nastalé krizi by se vyrojilo ještě větší množství populistických křiklounů, než kdy dřív.
Osobní potíže? Někdo přišel lusknutím prsty o partnera, zhroutil se. Po pěti letech se horko těžko hnul z místa (jednu takovou postavu vlastně vidíme spolu s Kapitánem na skupinové terapii), potkal někoho nového a konečně je po době srdcebolu zase šťastný. A pak lusk, objeví se starý partner a babo raď. Nejen, že jsou z toho úřední/ekonomické potíže (pokud byl pár sezdaný a sdílel majetek), ale samozřejmě i osobní, srdeční. Ti, co posledních pět let zažili, se navíc brutálně změnili, protože jim nic jiného nezbylo, když se změnil svět kolem nich. Pro „rozprášené“ uplynulo od Thanosova lusknutí jedno mrknutí očí. Chybí jim pět let zkušeností a s těmi, co pět let zažili, si dost možná nemají co říct, protože jeden se nezměnil, ale druhý je duševně dávno někde úplně jinde.
Jako příklad si zkuste vzpomenout, jaké to je, když vidíte po pěti letech spolužáka ze střední školy. Vidíte ho moc rádi, třeba to kdysi byl i váš nejlepší kamarád. V řadě případů se ale ukáže, že jste každý od té doby šel jinou životní cestou a vaše pouto už nikdy nebude takové, jako před lety. A teď si představte, že byste se na těch pět let nevydali na běžnou cestu životem, ale jeden z vás upadl do kómatu a druhý se ze dne na den přestěhoval někam na východní Ukrajinu nebo do Sýrie. Asi tak rozdílná by vaše životní zkušenost při znovushledání byla.
Takže ano, pozůstalým v prvním okamžicích znovushledání s rozprášenými přinese jistě radost, avšak s postupem času se může ukázat, že vytoužený návrat milovaných jim nepřinesl tak docela to, co od něj čekali. Jak už bylo řečeno, být živý v jakémkoliv světě je asi lepší, než nebýt, pokud nevěříte v posmrtný život (Mimochodem: Pokud posmrtný život ve světě Marvelu je, byli rozprášení pět let v nebi, jen aby je z něj náhle bez pardonu vykopli do chaotického světa?). Nicméně „odlusknutí“ vědí o tom, že „zemřeli“ jenom z vyprávění. Sami zažili jen to, že jednoho dne měli pocit, že se rozpadají (což Peter Parker popisuje, jako jakýsi nekonkrétní špatný sen), pak mrkli očima a celý svět se jim zbláznil před očima. Ve spoustě případů pro ně nemá místo - ze vteřiny na vtřetiny jsou bezdomovci bez rodiny, kteří se musejí prát s hladovým světem o kus žvance. To nezní úplně jako "záchrana"...
