Malá Klára (Mackenzie Foy) a její dva sourozenci nedávno přišli o maminku a letošní Vánoce se proto nesou ve velmi pochmurném duchu. Na náladě Kláře nepřidá ani dárek, který ji zesnulá maminka nechala - mechanické otevírací vajíčko bez klíče. Trochu světla do Klářiných chmur vnese až tajemný kmotr Drosselmeyer (Morgan Freeman), který vyšle Kláru do fantaskního světa. Zda Klára potkává nejenom louskáčka Filipa, ale také regenty čtyř říší, z nichž jedna chce zničit ty zbylé. A možná zde zjistí i něco o sobě. A já přemýšlím, kdy jsem tohle naposledy viděl…
Louskáček a čtyři říše je další z řady moderních (rozuměj převážně hraných) interpretací známých pohádkových příběhů a i tentokrát se opírá o zvučná jména před kamerou i za ní. A podobně, jako nedávný Kryštůfek Robin, ani Louskáček rozhodně nepatří mezi ty snadno čitelné a zařaditelné a svoje diváky si bude hledat velmi těžko. Disney si rozhodně je vědom riskantního kroku, který s Louskáčkem udělal a film tak provázelo velké informační embargo snažící se eliminovat škody, které by mohly vzniknout, kdyby se náhodou příliš brzy rozkřiklo, jaký je Louskáček ve skutečnosti ukrutný průšvih.
Film je ale nyní oficiálně v kinech a já tedy mohu svobodně napsat, že Louskáček je ukrutný průšvih.
Letopisy Alenky
Základní problém vidím v látce samotné. Ta je sice interpretována poměrně hojně, nedělám si ale příliš iluze o tom, že by o původním příběhu z pera E.T.A. Hoffmana panovalo nějaké obecné povědomí a to nejenom u nás, ale i za mořem a totéž bohužel platí i pro Čajkovského balet. Již po zběžném prozkoumání původního příběhu je ale evidentní, že studio Disney si s látkou docela solidně vytřelo zadek. Není to přitom poprvé, a nemusíme ani chodit příliš daleko, již v roce 2010 dostal Louskáček podobně přes papuli ve filmu Louskáček ve 3D v režii Andreje Končalovskiho.
Režiséři Lasse Hallström a Joe Johnston, kteří se podělili o režisérskou židli, tak nemají žádný pevný rámec, od kterého by se mohli odpíchnout a výsledkem je generická nudná šmíra. Scénář jen variuje již stokrát viděné motivy z jiných příběhů a po vizuální stránce se tyto motivy recyklují bez sebemenší snahy o invenci. Louskáček a čtyři říše je tedy cosi na pomezí Narnie a Alenky v říši divů, výpravou nápadně připomíná Sněhurku od Tarsema Singha. Naprosto laxní je přístup k inscenaci jakéhokoliv pohybu na plátně, zoufalá je akce, což bolí především ve finále. Vše je provedeno tím nejzákladnějším způsobem. Ani učebnice s názvem “Jak si odkroutit disneyovku” by nemohla být polopatičtější. Vidím také velký rozpor ve střídající se atmosféře, kdy se prostoduchá infantilita mísí s docela děsivými motivy a opět si tak neumím úplně představit, pro koho je film vlastně určen.
