To je ale depresivní. Na to bych si zvyknul…
Jakmile se totiž divák naladí na notu, na kterou Froster v podstatě od počátku brnká, objeví skutečné kouzlo filmu, které spočívá právě v oné polemice na téma dětsví vs. dospělost. Foster dobře buduje expozici, takže argumentace obou stran je logická a McGregor zde ve svém psychologickém oblouku předvádí opravdovou one man show. Právě v momentech, kdy sledujeme dospělého muže, který si vybavuje, jak si vlastně má hrát, spočívá největší síla celého filmu. Cílová skupina je tak jasná - Lidé 30 a více, kteří se potýkají právě se zodpovědností dospělého života, často již mají, nebo zakládají rodinu a tato hravost se z jejich života vytrácí. Právě pro tyto diváky může Kryštůfek Robin představovat skutečný balzám na duši. A možná, jen možná, jim v něčem i pomoci.
Verdikt
Pokud tedy hledáte esteticky zajímavý film, který nejede podle klasického vyprávěcího mustru a dokáže zahřát tam, kde jste již dávno zapomněli, že to jde, určitě dejte Kryštůvku Robinovi šanci. Je to originální film tématem i technickým řešením a skrývá se v něm několik interpretačních rovin. Určitě to není “jen další disneyovka”, což se sice negativně promítne na výdělcích filmu, na jeho kvalitě to ale nijak neubírá.
Poznámka pod čarou obsahující mírný spoiler:
Při určitém úhlu pohledu vzniká prostor pro interpretační rovinu, která posouvá celý film ještě poněkud jinam. Pokud je mé čtení filmu správné, pak Kryštůfek Robin v momentě svého největšího odmítnutí a zřeknutí se svých dávných přátel i hodnot v polovině filmu umírá a celá druhá polovina filmu je tak vlastně jen posmrtnou vizí, snem ne nepodobným právě Alence v říši divů. Pomineme-li jasné vizuální oddělení těchto dvou rovin, nahrává této teorii především fakt, že zatímco v první polovině vedlejší postavy reagují na Kryštůvka, jako by byl blázen, respektive není jisté, zda okolí animované postavy vidí, ve druhé polovině se digitální charaktery stávají nedílnou součástí reality a interakce s dalšími lidmi je zcela přiznaná. Přidáme-li navrch kontext předchozí Fosterovy tvorby, konkrétně snímek Hranice života (Stay) z roku 2005, v němž hlavní roli hraje právě Ewan McGregor a který operuje přesně s tímto motivem, jeví se tato teorie jako více než pravděpodobná.
Pokud se rozhodnete přistoupit na tuto hru, z filmu se rázem stává ještě mnohem temnější a depresivnější podívaná, která je ještě méně vhodná pro děti a současně je ještě zajímavější pro dospělého diváka a současně ještě atypičtější na poměry disneyovské tvorby. Pokud je toto pro Vás jakkoliv divácky atraktivní, klidně si hodnocení snímku zvedněte na 9/10.
