Být černochem v 70. letech v USA nebyl žádný med. Proces začlenění a právní reformy už sice oficiálně probíhaly, na ulicích to ale vypadalo všelijak. Své o tom věděl i Ron Stallworth (John David Washington), čerstvá posila coloradské policie a současně první černoch v její historii. Po krátkém působení v kartotéce a následné snaze infiltrovat v terénu spolek svých černých bratrů za účelem usvědčit je z teroristických aktivit, se Ron mírně řečeno nakrknul, zvedl telefon…a stal se členem Ku Klux Klanu.
Se svým afrem by mezi nimi ale obstál těžko. Proto spojí síly se zkušeným vyšetřovatelem a etnickým židem Filipem (Adam Driver), jehož úkolem je hrát Rona Stallwortha během reálné interakce se členy místní organizace Ku Klux Klanu, který právě kvůli snaze o integraci černošské populace nabírá na síle i hlasitosti a nebojí se sáhnout k násilí. Ron se velmi záhy dostane až do kruhů nejvyšších a vloudí se do přízně samotného Davida Dukea (Topher Grace), politického aktivisty a vůdce Ku Klux Klanu. Jenže jak už to s náboženskými fanatiky bývá, občas jsou to docela hovada…
Autorský mainstream není mýtus
Spike Lee je legenda a každý jeho nový film je tak trochu událost. O snímku BlacKkKlansman to platí dvojnásob, a Velká cena poroty na festivalu v Cannes toto jenom potvrzuje. Pokud čekáte nenáročný a zábavný film se sprostě mluvícími černochy, budete muset hledat jinde. Tady se totiž točí těžká filmařina.
BlacKkKlansman s sebou nese silné poselství, kritiku doby i sociálních projevů a 70. léta používá jenom jako obecně známý rámec a podklad pro argumentaci platnou nejen pomalu 40 let nazpět, ale především teď a tady. Je to filmařsky uvědomělé a multižánrové dílo, jehož hlavní síla spočívá ve velmi autentické sociální, ne nezbytně jenom dobové sondě, čehož Spike Lee dosahuje nejen precizní režií a impozantním scénářem, podpořeným skvostnými hereckými výkony, ale především velmi osobitou hrou s postupy napříč několika filmovými žánry.
Moderní retro
To, co se na první pohled zdá být klasickou kriminální rekonstrukcí, ve správné chvíle přepíná do vizuálními stimuly podpořeného hraného dokumentu, čas od času si vypomůže ilustračními mrtvolkami, videoklipovými fígly a navrch po celou dobu své stopáže koketuje s atmosférou i postupy definovanými v Blaxpoitation snímcích přesně z doby, v níž se film odehrává. Tato tvůrčí hravost je hlavním zdrojem zábavnosti, což je důležité a fascinující vzhledem k faktu, že se nejedná o žádnou třeskutou řachandu.
Kritika rasismu a jeho absurdity, společně s náboženským fanatismem a jeho nechtěnými projevy, je hlavním zdrojem humoru. Film ale rozhodně nelze označit za komedii. Jedná se o velmi mrazivou podívanou a závěrečná tečka je bez jakékoliv nadsázky zdrcující a divákovi z ní není dobře. Dlouho jsme neměli možnost vidět v kinech takto politicky uvědomělý a přitom skrz na skrz korektní film, který pouze poukazuje na problematiku a než aby se pouštěl do diskutabilních interpretací, raději nechává mluvit fakta. Látka se opírá o reálné události prožité hlavním hrdinou a popsané ve stejnojmenné knize. Veškerá další interpretace, roubovaná na aktuální dění, je pouze svědectvím o událostech samotných. Je to nepříjemné a nesmírně důležité a poučné pokoukání.
