Muž, který zabil Dona Quijota je Král rybář v bleděmodrém. Jen mnohem hůře provedený.
V dosavadní Gilliamově tvorbě vždy existoval klíč, s jehož pomocí bylo možné dešifrovat motivy a psychologii postav, rozlišit realitu a fikci, ale také poselství, které se skrze jednotlivé obrazy a výjevy Gilliam snažil předat svým divákům. V jeho posledním snímku se bohužel tato hranice ztrácí a spolu s ním právě i kontakt s publikem. Muž, který zabil Dona Quijota je zmatek, v němž se vše jakoby hroutí dohromady, ale současně nic z toho nedává smysl a i když má třeba divák pocit, že to do sebe všechno nějak zaklaplo, za chvíli zjistí, že to tak vlastně vůbec není, protože něco, co mělo být snem, snem nebylo a něco, co snem být nemělo, jím vlastně je. Do poslední chvíle tak zůstává nejasná logika i smysl toho všeho a závěrečné titulky bohužel nepřináší žádné uspokojivé rozhřešení. Zůstává bohužel opravdu jen psychedelický chaos.
To nejvíce sráží herecké výkony, které jsou především v případě ústředního tria Driver - Pryce - Ribeiro naprosto impozantní. K čemu je ale dokonalé splynutí Jonathana Pryce s postavou Quijota, když v celém filmu neexistuje moment, který by jeho naivní rytířskost a dobrácké ignoranství jakkoliv povýšil? Quijote, byť sebelépe provedený, zůstává otravným dědkem, který je pro Tobyho jen přítěží, namísto aby dokázal splnit svůj účel a nastavil hlavnímu hrdinovi zrcadlo. Gilliam se o to snaží, ale chybí mu motivy, které by to umožnily provést. Podobně nedotažených, nebo chybějících prvků je ve filmu více a některé jsou docela problematické, obzvláště v kontextu nedávné vlny #metoo, s níž samozřejmě Gilliam v době psaní scénáře nepočítal a ani nemohl, ale tedy na ní není připraven reagovat.
Verdikt
Nejsmutnější (a paradoxně nejfunkčnější) je Muž, který zabil Dona Quijota v momentech, kdy si divák uvědomí, že na místo postavy Dona Quijota si může dosadit právě režiséra Terryho Gilliama. Ono už Imaginárium s sebou neslo velkou analogii Gilliama jakožto autora, který se začíná ztrácet ve svých fikčních světech a dost možná se v nich již dávno ztratil a není schopen najít cestu do reality. V takovou chvíli je pak jeho poslední film vlastně jen dalším dílem do skládačky, neboť Gilliam se zde nachází ztracený, dělající to, čemu věří, že umí nejlépe, bez ohledu na kohokoliv. Zaslepený paličák, který ani tváří v tvář faktu, že je všem už jenom pro smích, nedokáže vystoupit ze své role a raději zemře s vědomím, že zůstává postavou z legend. Nostalgickou připomínkou doby, kdy postavit se větrným mlýnům bylo aktem cti a ne projevem bláznovství, prvkem otravným a zbytečně nadužívaným.
Přesně takový je Muž, který zabil Dona Quijota. Zaslouží si vaši pozornost a váš respekt. Je to ale smutná podívaná…
