Jméno Denis Ménochet na první dobrou asi leckomu nic neřekne. Když ale podle obličeje v úvodu filmu zjistíte, že se jedná o toho hodného chlapíka z úvodu Hanebných panchartů, který pod silným nátlakem nacistického netvora (Christoph Waltz) nakonec vyzradil úkryt židovské rodinky, tak trochu zbystříte. A pak zbystříte ještě víc. Karty se totiž obrátily. Tentokrát má být tyranem on.
Hned v první scéně to alespoň před soudkyní tvrdí Myriam (Léa Drucker). Ta se snaží svého syna Juliena (Thomas Gioria) před agresivním otcem Antoinem (Ménochet), s nímž se rozvedla, ochránit. Jak už ale naznačuje název filmu, soud rozhodne o střídavé péči.
Minimálně první třetina filmu ale rozhodně nepotvrdí, kdo je vlastně opravdu tím špatným, manipulativním a zneužívajícím. Ostatně i v normálním životě není v takových situacích vždy všechno jen černobílé…
Svírající úzkostlivé kleště
Podobných filmů bychom v minulosti jistě našli celou řadu. Střídává péče se však v několika věcech vymyká. Do jisté míry je nepředvídatelná, ale především si dokáže diváka k sobě připoutat a nepustit ho. To je na jednu stranu dobře, ale i špatně. Záleží na tom, jaké nátury jste. Film vás totiž bude psychicky neskutečně dusit. A pod kotlem bude zatápět s každou přibývající minutou. Vnutí vám pocity postav takovým způsobem, až se vám bude zdát kinosál strašně maličký. Úzkost, jež z filmu prýští, je místy skoro až hmatatelná.
Může za to vypiplaná práce s kamerou. Dlouhé, převážně „děsivě“ blízké záběry na jednotlivé postavy vás vtáhnou natolik, že strach začnete sdílet s nimi. Celkové stísněnosti pomáhají i jednotlivé lokace (hodně času strávíte v autě) a takřka nulová hudba v pozadí. Zde není kam utéct, všechno špatné se neodvratně rozpaluje a jen čekáte na bod varu.
Znázornění psychoteroru v praxi. Budu se asi opakovat, ale on ten film vážně stojí na té tuhé atmosféře. A jakmile se do ní ponoříte, tak už není cesty ven. Je to nepříjemné koukání, ale přesto se díváte dál a ani nedutáte. Scenárista a režisér v jednom Xavier Legrand (nominace na Oscara za krátkometrážní snímek Než o všechno přijdeme) to zkrátka natočil tak, že na ničem jiném nesejde.
Hororová gradace
Děj se odehrává v řadu dní, maximálně pár týdnů a bez jakéhokoli zásadního vývoje postav se věnuje pouze jedné věci. I proto je film, který minulý rok na festivalu v Benátkách vyhrál tři hlavní ceny, tak psychicky náročný na sledování.
Průběžné psychické peklo, jímž si prochází zejména Julien, je ale pořád jen zlomek z toho, co se odehraje ve finále, které díky postupnému budování mrazivé atmosféry vygraduje do nebývalých rozměrů. Legrand v něm přepne až na hororový mód. Napětí je takové, že by se za něj nemusel stydět ani sám mistr Alfred Hitchcock.
Film není ve svém scénáři revoluční, postavy si neprojdou žádným dramatickým vývojem, ale na to ani Legrand cílit vzhledem k tématu nemohl, pokud nechtěl své dílo odsoudit k rychlému zapomnění. Proto je třeba pochválit ryzí, syrové zpracování, které tak dokonale k této problematice pasuje. Právě to z něj dělá tak působivou, byť nepříjemnou podívanou.
