Minulý týden proběhla v Los Angeles tradiční výstava E3 zaměřená na videoherní průmysl. Pokud zrovna videohrám neholdujete, tak to možná pro vás na první pohled není nic zajímavého. Jenže spojnice s Hollywoodem existuje. Už dříve jsme probírali, že je herní průmysl stále větší a větší a nejen, že hry filmům konkurují, ale začaly je (minimálně co se velikosti tržeb týče) poměrně pravidelně předbíhat. Herní „blockbustery“ se mohou pyšnit obřími tržbami, stejně jako rozpočtem v hodnotě desítek milionů dolarů a bombastickými propagačními kampaněmi. Tady všude jde najít paralely, ale když se zaměříme čistě na reklamní kampaň, musí naši pozornost okamžitě přitáhnout herní trailery, kterých „é trojka“ přinesla požehnaně.
Herní trailery často nemají daleko k těm filmovým. Jasně, v některých případech jde o věrnou ukázku toho, jak bude vypadat vlastní herní zážitek, ale nezřídka tvůrci nabízejí záběry především z pasáží, které vyprávějí příběh.
Tady není bez zajímavosti udělat menší odbočku. Hry začínaly jako čistě herní zážitek. Zapnuli jste je a okamžitě ovládali. S vývojem technologií postupně začaly být poměrně běžné tzv. „cutscény“ tedy neherní předěly. Ty mohou tvořit obrázky, hrané videoznáznamy, videosekvence takzvaně předrenderované (vytvořené v jiné, lepší, grafice než samotná hra a puštěné jako video ze záznamu) a nebo videosekvence vytvořené v enginu hry v reálném čase (vizuálně vypadají stejně, jako zbytek hry). Popřípadě jde v některých případech do poslední zmiňované varianty hráčsky zasahovat.
Jaký je účel takových cutscén? Někdy mají nastolit atmosféru, jindy představit nové herní postupy, odměnit hráče za jeho snahu, vytvořit emocionální propojení s postavou, ilustrovat postup ve hře atd. Obzvlášť v posledních letech vede herní scéna diskuse o tom, jestli cutscény do her patří. Podle některých jsou videohry souborem různorodých elementů, které dohromady dávají multimediální zážitek. Existuje špatné využití cutscén, které rozbíjí komplexnost celého zážitku, ale kategoricky zavrhnout cutscény není potřeba. A pak je tu druhá skupina, která preferuje přístup, kdy se herní designéři pokoušejí předat všechno klíčové (emoce, příběh atd.) přímo ve hře, přímo prostřednictvím interaktivního zážitku. Hra je podle téhle skupiny interaktivní médium a neinteraktivní video patří jinam.
Ať už se stavíte na kteroukoliv stranu barikády, cutscény v současnosti zkrátka existují a těší se u nemalé části hráčů nemalé popularity. A samozřejmě, pokud děláte do větší či menší míry krátké video, je jedině logické, když začnete používat postupy, které používají odborníci na pohyblivé obrázky, tedy filmaři. Jasně, nějaký zajímavý nájezd kamerou či dynamické nasvícení, které podtrhuje umělecký zážitek ze hry, najdeme často i v hratelných pasážích. Ale v cutscénách to platí dvojnásob.
