„Kniha, kterou si každý filmový fanoušek musí přečíst,“ takovými silnými přívlastky je oslavován nový literární počin s názvem The Big Picture: The Fight for the Future of Movies, jenž před pár dny vtrhnul na zámořské trhy a okamžitě způsobil velký mediální rozruch. Kontroverzní dílo vzešlo z pera Bena Fritze, reportéra amerického deníku The Wall Street Journal. Kniha bez skrupulí popisuje neutěšený stav současného Hollywoodu a nabízí možné odpovědi na citlivé otázky typu: proč jsou dnešní kina plná dětinských super-hrdinských filmů a z jakých důvodů se v USA už prakticky nenatáčejí seriózní dramata pro dospělé?
Objevují se samozřejmě i negativní ohlasy, odsuzující Fritzovy argumenty jako nepodložené výmysly a spekulace. Další zajímavostí je skutečnost, že autor čerpal své informace převážně z interních materiálů společnosti Sony, které nelegálně unikly na internet, což hned v úvodu publikace sebekriticky přiznává. I tato fakta jsou však podle nás důkazem, že The Big Picture rozhodně stojí za pozornost. Jelikož není známo, kdy (a jestli vůbec) bude kniha přeložena do češtiny, a ne každý má síly na dlouhé čtení v angličtině, vybrali jsme pro vás z obsahu díla alespoň tři nejzajímavější myšlenky:
Úpadek filmových hvězd
Ben Fritz ve své publikaci poukazuje, že zatímco v minulých desetiletích vládly Hollywoodu herecké, případně režisérské hvězdy, dnes mají hlavní slovo filmové značky. Ještě na přelomu tisíciletí většinu diváků při rozhodování, zda si koupit lístek do kina nezajímalo o čem daný snímek je, ale šli prostě na Toma Cruise, Willa Smithe, Jima Carreyho nebo Julii Roberts. Naproti tomu současní fanoušci míří do sálů, protože chtějí vidět nové Star Wars, Harryho Pottera, Rychle a zběsile či Avengers.
Tenhle posun má pochopitelně jednoduchý důvod – peníze. Zatímco herci a režiséři jsou výděleční jen sami o sobě a po omezenou dobu, zdařilá značka může přetrvat i padesát let (podívejte se třeba na Jamese Bonda). Nejsou to navíc jen filmy, co přináší značce zisk, je to i doplňkový prodej práv k televizním seriálům, knih, komiksů, oblečení a dětských hraček, jenž kolikrát převyšuje i výdělky ze samotných projekcí.
Fritz například uvádí pozoruhodnou historku o tom, jak lidé z Marvelu rozhodli o tom, kterého hrdinu představit divákům v rámci jejich provázaného vesmíru jako prvního. Pozvali si do studia skupinu dětí. Ukázali jim obrázky všech superhrdinů, popsali jejich zbraně a vlastnosti. Na závěr se zeptali malých návštěvníků, s kterým z nich by si nejraději hráli jako s hračkou. „Převážnou odpovědí byl k překvapení tvůrců z Marvelu Iron Man,“ píše Ben Fritz.
Zřetelný pokles moci filmových hvězd ve prospěch značek má podle autora neblahý dopad na pracovní prostředí v Hollywoodu. Velká studia si vybírají k natáčení většiny blockbusterů poddajné režiséry, s nimiž mohou snadno manipulovat. Jinými slovy, režisér už nemá hlavní slovo v tom, jak bude jeho dílo ve finále vypadat, o všem důležitém rozhodují producenti. Taktéž herci se musejí přizpůsobit nastaveným podmínkám, nebo mají smůlu. Dříve bylo běžné, že si představitel klíčové role vydupal vyšší plat. Když si v současnosti herec klade přemrštěné požadavky, je rychle vystřídán někým jiným. Jako příklad Fritz zmiňuje vykopnutí Terrence Howarda (původní Jim Rhodes) z Iron Mana a jeho nahrazení Donem Cheadlem.
