Na KVIFF jezdím již čtyři roky a tentokrát jsem tam byl s naší partou po pár letech opět hned od začátku na zahajovací víkend. Byly to jako obvykle perné čtyři dny, plné brzkého vstávání, absence spánku a třinácti projekcí po většinou typicky festivalových těžkotonážních snímků. Co se velkoleposti týče, tak stále nebyl překonán 50. ročník, který byl, co do kvanta diváků i projekcí, vskutku monumentální. Letos mě poprvé za celou dobu žádný film neuhranul a to po tolika výjimečných filmech, které se každoročně umisťovaly na předních příčkách (pro mě) žebříčku nejlepších filmů roku, vážně zamrzí. Ovšem i tak jsem osobně viděl snímky (nebo o nich alespoň z doslechu slyšel), které budete moct za pár dní až měsíců vidět v kině, a které by pro vás po všech těch letních blockbusterech mohly být příjemnou změnou.
V pátek 30.6. jsem poprvé zažil trojnásobné zahájení v podobě urputného čekání na červeném koberci na největší hvězdy festivalu, zahajovací film a slavnostní koncert českého filharmonického orchestru. Pro někoho bláznivé stání dvě hodiny před příjezdem prvních hvězd ve frontě se spoustou lidí nakonec stálo za to, protože vidět přímo z druhé řady držitele oscara Caseyho Afflecka, skladatelského mága Jamese Newtona Howarda či stále sympatickou Umu Thurman, se nestane každý den a to nepočítám nespočet menších i větších českých hvězdiček. Zahajovací snímek Pěkně blbě (The Big Sick) patří mezi čtyři největší filmové zážitky tohohle festivalu. Tato místy originální a autentická romantická komedie dokáže zaujmout hlavními postavami a neotřelým humorem, který si dělá s lehkostí srandu z ISIS, celé muslimské komunity v USA, následných kulturních rozdílů a zároveň se držet ve vodách romantiky i realističnosti. Zakončení dne stáním těsně u pódia a posloucháním dvouhodinového koncertu, napřed v podobě kompozice soundtracku Fantastických zvířat a poté nespočtem bondovských písní (stále od českého filharmonického orchestru), taktéž nemělo chybu.
Další dny už byly více jednotvárné a krom stání u pokladny od půl šesté ráno, abychom dostali lístky na všechny nedělní trháky, jsme jen bez ustání chodili ze sálu do sálu. Mezi největší zklamání rozhodně patří Dobrý časy s Robertem Pattinsonem v hlavní roli. Jedná se o průměrnou psychedelickou jízdu v pokroucené realitě. Takový noční trip, který mi vážně nesedl.
Dalším jen lehce nadprůměrným snímkem je “egyptský“ Případ Nile Hilton, který se snaží kombinovat detektivní zápletku se sesazením vlády v Egyptě v roce 2011. Film je ale pouze inspirován skutečnými událostmi, protože nikdo nejspíš neví, jak přesně tohle vyšetřování vraždy mladé dívky, která sahá až do nejvyšších pater politiky, probíhalo. Avšak pro udělání si obrázku o průběhu vyšetřování ve zkorumpovaném státě plném zkorumpovaných policistů, film funguje výborně a navíc dává vzpomenout na noir detektivky s nespočtem vykouřených cigaret a zádumčivým vyšetřovatelem ve středu dění.
Další slabší zážitek byla životopisná Chibula o sesazeném gruzijském prezidentovi Zviadu Gamsachurdiaovi , který byl v roce 1991 na útěku se skupinkou svých přívrženců a schovával se v horách na Kavkaze. Pro pochopení historické události je film účelný, ale filmařsky a řemeslně nijak nepřekvapí a i na poli 98 minut jen těžko drží v poslední půl hodince, i přes zajímavé horské lokace a vrstevnatého hrdinu, divákovu pozornost.
