Baby Drivera provázely dopředu skvělé ohlasy, trailery vypadaly k světu, a tak jsem se jako velký fanoušek režiséra a scenáristy Edgara Wrighta nemohl netěšit na jeho novinku, kterou připravoval celou řadu let a vlastně ji natočil jako takovou náplast na nevydařenou zkušenost s Ant-Manem od Marvelu. Nejspíš právě vysokým očekáváním se na nakonec dostavilo určité zklamání. Baby Driver je pořád lepší než většina současné produkce v kinech, zvlášť v rámci akčních snímků, ale Wright se svými předchozími filmy nasadil laťku opravdu vysoko.
Hrdinou příběhu je mladík přezdívaný Baby (Ansel Elgort), který pracuje jako únikový řidič pro místního mafiána (Kevin Spacey), jenž organizuje bankovní loupeže. Jak už to v podobných filmech bývá, hrdina chce z neustálého kolotoče nebezpečí a zločinu vyskočit, ale po šikmé ploše ujíždí stále zpátky do chřtánu nenasytného podsvětí, ze kterého není úniku.
Ve své podstatě se jedná o hodně přímočarou akční záležitost, kdy se jde až na výjimky od jedné loupeže ke druhé, přičemž většina akčních scén se točí kolem aut a unikání před zákonem. Děj nenabízí žádné zajímavé zákruty, dokonce se objevuje několik scenáristických zkratek, když se film snaží rychle dostat k některým situacím, aniž by si dal tu práci a udělal to takovým způsobem, aby to skutečně korespondovalo s tím, jak byl styl filmu doposud prezentovaný a s tím, jak se chovaly jednotlivé postavy. Ty potom nikdy nejdou příliš do hloubky, jedná se spíš o pestrobarevné skeče, které jeden od druhého odlišuje hlavně podání.
A to je celkově největší deviza celého snímku. Od konkurence se možná neliší Baby Driver dějem, myšlenkami nebo postavami, ale pokud jde o styl, ten má naprosto jedinečný. Hrdina trpí chronickým zvoněním v uších a přehlušuje jej konstantním poslechem hudby. Ta je potom hluboce zakořeněná do DNA celého snímku. Hrdina má viditelně rytmus v srdci, který se přenáší do každého jeho kroku, do toho, jak vnímá celý okolní svět. A my všechny události vnímáme z jeho pohledu.
Únikové auto jde tedy nastartovat jen v moment, kdy písnička správně zaburácí. Dveře se zaklapávají do rytmu, výstřely práskají do rytmu, stříhá se do rytmu a na plátně se tak rozehrává akční hudební balet, který je v některých scénách opravdu jedinečný. Určitý „muzikálový“ nadhled prosakuje i do celého filmového světa. Vše je rychlé, úderné, na zdech si můžete povšimnout grafitti se slovy jednotlivých písní. Jednotlivé postavy mají stylizovaný vzhled i osobnosti.
Kevin Spacey je věrný svojí tradici posledních let a je jako šéf party cool ve svojí dokonalé preciznosti. Jamie Foxx je v roli jednoho z gangsterů totálně vyšinutý a i jeho červená bundička jako by signalizovala, že může kdykoliv explodovat. Jon Hamm je pro Babyho v některých momentech starším bratrem, či snad varováním před tím, co se hrdinovi stane, pokud bude i nadále pokračovat ve zločinecké kariéře. Dialogy se omezují na komentování akce, popřípadě na to, co je stylové a cool, když se snímek pokouší vykreslit atlantský svět bankovních lupičů.
Když už dojde na ježdění autem, mají jednotlivé scény propracovanou choreografii, snaží se přinášet pokud možno co nejdelší záběry a je vidět, že tady jezdili skutečně kaskadéři a nejen digitální modely na obrazovkách počítačů. Stylu je ale podřízené opravdu všechno a s postupem času jsem se jím začal cítit téměř ubitý. Snímek neustále přidává na tempu, postavy stále víc porušují to, jak se doposud chovaly a honičky a přestřelky jsou neustále vyšponovanější, aniž by film nabízel cokoliv dalšího.
Nejvíc tenhle problém vytane v kombinaci s romantickou dějovou linkou, která pro hrdinu má být jednou z hlavních motivací, proč chce utéct někam daleko. Lily James je jako hudbou prodchnutá servírka okouzlující a v rámci snového, „muzikálového“ pojetí funguje její počáteční oťukávání s Babym naprosto perfektně. Pak se ale rozpoutá násilné peklo a my máme věřit tomu, že dívčina bezhlavě miluje mladíka, kterého viděla asi třikrát, evidentně má problémy se zákonem i podsvětím a je tu velká pravděpodobnost že ji stáhne do problémů s sebou. A to prostě zoufale nefunguje. Úplný závěr (poslední minuty) už je pak podle mě vyloženě facka divákovi, taková hodně kostrbatá snaha o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Verdikt
Edgar Wright natočil další nezaměnitelný snímek, který ohromuje svou technickou precizností, stylizací a celkově videoklipovitou podstatou. Nic z toho ale nedrží žádná silnější konstrukce. A tak s tím, jak se pozlátko přejí a nedaří se jej úspěšně gradovat, spadne zpočátku vynikajícímu filmu někde ve dvou třetinách řetěz, který už se nikdy nepodaří tak docela nahodit a do finále dojíždí jen setrvačností. To je velká škoda, ale i tak jde rozhodně o nesmírně pozoruhodný pokus, který z velké části skvěle baví a nejde neobdivovat jeho ambice.
