Odpověď na titulní otázku jedním slovem? Nezaslouží. V čem se Masaryk liší od běžné české produkce? Má ambice. Nejde o další řachandu pro masy, ale o pohled na naprosto zásadní období českých dějin. Navíc podané očima komplexní osobnosti Jana Masaryka - bohéma, který by nejraději hrál na piáno někde po barech, ale příklad a odkaz slovutnějšího otce jej vede k mezinárodní politice, kterou sice nevykonává s chutí, ale to nikterak neubírá na jeho zaťatosti. Právě ústřední osobnost (v sebevědomém podání Karla Rodena) a skutečné události jsou samy o sobě natolik silné, že dovedou překonat nemastné podání. Bohužel ale jen o vlas na plešatějící Masarykově hlavě.

Film je vizuálně nevýrazný. Barevná paleta je hodně tlumená, mdlé záběry nikdy nemají ten potřebný říz. Netroufám si soudit, zda jde o tvůrčí záměr nebo tvůrčí nedostatek, nicméně důsledek je tentýž - celý film na mne působil spíš televizně. "Dokumentární" kamera detailně zkoumá obličeje jednotlivých aktérů. Možná se jim tak snaží dostat víc pod kůži nebo naznačit sklíčenost doby. Zároveň ale Masarykovi krade výtvarnou radost, kterou historické prostředí mělo potenciál nabídnout, a především chybí jakýkoliv pocit velkoleposti, jaký si události i hrdina zasloužili.

Místo dynamického filmového zážitku je z Masaryka statická učebnice dějepisu. Ta je ale vystavěná tak, že v ní paradoxně něco nového najdou diváci, kteří, kteří o dané době mnoho nevědí, ale zároveň se ve snímku budou dobře orientovat jenom ti, kterým už jsou předválečné události alespoň zevrubně známé. Snímek popisuje několik předválečných let, kdy český diplomat jen marně sleduje, jak zahraniční mocnosti hájí svoje zájmy, neberou Československo příliš v potaz a ještě se chovají dost krátkozrace. Jak už jsem říkal, právě tyto dramatické události jsou důvodem, proč snímek sledovat, nicméně to sledování je docela náročné.

Kostru filmu tvoří Masarykův pobyt v americkém sanatoriu. Za to tvůrci sklízejí určitou dávku kritiky, podle které není prokázané, že se něco takového skutečně stalo. Masaryk zkrátka několik měsíců pobýval v USA a nevykonával žádnou politickou funkci. Co v té době dělal, si tvůrci vymysleli. Osobně bych v tom neviděl až takový problém, takhle konstruce je zkrátka taková vypravěčská berlička. V blázinci je možné ukázat „dramatické“ scény léčby, je možné tu vést dialogy s ošetřujícím lékařem a nahlédnout tak do pacientovi duše. Celý pobyt v léčebně je doslovnou metaforou toho, jak Masaryka předchozí politické neúspěchy a mezinárodní situace zlomily a následně také nabízí filmařům možnost, jak celý příběh uzavřít.

Bez linky v blázinci by totiž byl snímek jen výčtem významných politických událostí, kterých se Masaryk osobně účastní nebo mu je někdo popisuje. Do filmu jsou zakomponované prostřednictvím různě proházených flashbacků, vystupuje v nich celá řada mezinárodních politiků a diplomatů a není obtížné začít v přívalu informací lehce plavat. Tenhle styl vyprávění má zřejmě nastolit alespoň iluzi nějakého vývoje děje, ale podle mě jde i přes veškerou snahu pořád jen o sled historických a charakterních momentů. Ty jsou občas docela vydařené, jako když Jan navštěvuje po profetované noci pomalu umírajícího otce, nebo když sledujeme jeho hovory s Benešem. Oldřich Kaiser je v roli druhého československého prezidenta Rodenovi dobrým partnerem a jejich společné scény jsou na celém filmu to asi vůbec nejlepší, když na ploše několika minut krystalizuje Janova osobnost a střetávají se dva různé ideologické pohledy na předválečnou dobu. Avšak důležité téma, komplexní hrdina, dobří herci, ambice a pár dramatických scén podle mě výjimečný film ještě nedělají. Intelektuálně se jde tu a tam chytit nějakého stébla, ale emocionálně je Masaryk plochý. Neoslovil mne, nestrhnul, nic ve mě nezanechal.

A pokud jde o rozruch na Českých lvech, to je jednoduše komedie. Že film dostal tolik sošek, s tím můžu nesouhlasit, ale akademici mají na svůj vkus právo, budiž. Ale vyčítat Masarykovi, že byl loni nasazený do kin jen na pár týdnů a premiéru pro širší veřejnost měl teprve ve chvíli, když už byli Lvi rozdaní? To je podle mě úplně mimo mísu. Pravidla Lvů nic takového evidentně nezakazují a investoři potřebují drahý projekt nějakým způsobem zaplatit. Jde tedy o zcela legitimní a pochopitelnou marketingovou strategii. Pokud by se to snad někomu z české filmové a televizní akademie nelíbilo, může lobovat za změnu pravidel. Obecně mi pak přijde zvláštní, že se prosincová předpremiéra řeší teprve ve chvíli, kdy Masaryk Lvy vyhrál. Nikdo si nestěžoval v prosinci, když byl snímek do předpremiéry nasazený, nikdo si nestěžoval v lednu, když snímek dostal řadu nominací. Popřípadě se situace mohla řešit už před lety, když podobnou strategii zvolil snímek Obsluhoval jsem anglického krále.

Dohromady tak nezbývá než doufat, že veškerý humbuk kolem Masaryka je předzvěstí toho, že ambiciózním českým projektům zůstanou i do budoucna dveře otevřené.