Kong: Ostrov lebek pojednává o výpravě, která se na konci války ve Vietnamu vydává na poslední dosud nezmapovaný kus zemského povrchu. Na tichomořském ostrově na ně však nečeká zapisování kartografických zajímavostí, ale střet s několikapatrovým opičákem a dalším obřími tvory. Část přeživších chce především zachránit holý život, zbytek ale myslí na pomstu. Bitva je to hodně nerovná.

Přiznám se, že mne monster filmy obvykle příliš neoslovují. Že je něco velké a boří to spoustu věcí, to přece ještě není důvod k radosti. A je pravda, že Kong: Ostrov lebek je ve svém jádru o obřích monstrech, která útočí na lidi, lidskou techniku nebo na sebe navzájem. Tak proč mě Ostrov lebek tak zatraceně bavil?

Všechno je to v přístupu. Režisér Jordan-Vogt Roberts si po většinu času uvědomuje, že koncept filmu je zhruba stejně pitomý, jako když malé děcko bouchá dvěma plastikovými figurkami o sebe. A tak skoro nic nebere příliš vážně a dodává snímku patřičný nadhled. Tempo je hezky svižné, nikdo si nehraje na nějaké velké umění a jde se bez okolků rovnou k líbivým atrakcím, na které všichni přišli.

Už úvodní záměr postavy výzkumníka Johna Goodmana se nesnaží řešit žádné zbytečné detaily. Hurá na tajuplný ostrov, protože se tam budou dít věci! Tečka. Skládání expedice je rychlé, takže nezdržuje před spuštěním hlavní atrakce. O každé postavě se dozvíme dvě, tři věty, přičemž film doslova přetéká známými obličeji. Co z toho plyne? Není problém jednotlivé postavy rozeznat a rychle se mezi nimi orientovat. Jsou dost polidštěné na to, aby vám lehce zatrnulo, když jde do tuhého. Zároveň v takovém množství známých tváří musí zákonitě některá z nich dříve či později zařvat, a tak okamžitě vezmete za svou skutečnost, že nikdo není v bezpečí, a že libovolná postava může kdykoliv umřít. To pomáhá vytvářet napětí, nikoliv však skutečné personální drama, protože nějaké emoce nejsou na místě. Všechny postavy jsou jen figurky na hraní, takže se necítíte provinile, když jak na běžícím pásu umírají krutou, ale neskutečně zábavnou smrtí.

Kong je totiž vystavěný do velké míry jako slasher. Hrdinové jsou idioti, kteří dráždili hada bosou nohou a teď za to platí. Snímek je mládeži přístupný, přesto však místy není nouze o poměrně krvelačnou likvidaci lidských postaviček nebo tvorů, kteří ostrov obývají. Zábavné jsou jak nevyrovnané střety lidí s příšerami, tak souboje mezi samotnými monstry. Měřítko se podařilo vystihnout výborně a potěší také to, jakým způsobem jsou souboje monster zpracované. Jsou opravdu velkolepě podané, kamera je parádní, scény jsou napínavé, gradují. Mají být zlatým hřebem filmu a rozhodně to platí. A na rozdíl od Godzilly nebo Pacific Rim se ve většině případů odehrávají za světla, takže z nich tentokrát něco máme!

Film je pak obecně krásně natočený. Už na plakátech je patrná inspirace Apokalypsou, ale uplynulo několik desítek let, estetická měřítka se posunula a všechno je ještě intenzivnější, barevnější, víc se tlačí na efekt. Sledujeme zpomalené záběry válečné techniky, exploze podané v sytých odstínech a sošné hrdiny. Tom Hiddleston vypadá jak herecká hvězda z časů zlaté éry Hollywoodu, Brie Larson je s každou svou pihou ztělesněním přirozené ženskosti, Samuel L. Jackson je se zbraní v ruce badass do morku kostí. Vogt se doslov mazlí s nápaditou kompozicí záběrů, všechno stříhá jak nějaký labužnický videoklip a silný dojem ještě podtrhuje hutnou dobovou muzikou.

Problém je podle mě v tom, že se nedaří přirozeně pracovat s tónem. Nevadí, že si snímek chvíli užívá pochmurnou chvilku, pak zase napětí a následně přeskočí k totální nadsázce (např. je tu scéna, ve které jeden z hrdinů běží proti monstru se samurajským mečem, který před chvílí zachytil za letu). To není problém. Horší je, že jednotlivé styly nejsou přirozeně spojené dohromady ani plynule nepřecházejí jeden v druhý. Často se tón přepíná skokově a hodně pak chybí nějaká další scéna (nebo alespoň moment), která by dvě polohy přirozeně propojila. A něco podobného jde říct i o ději, který taktéž často využívá zkratek, a tak nějak spoléhá na to, že divák důvěrné zná všechna vypravěčská klišé. Ty klišé se pak snímek neobtěžuje doslovně následovat, ale jenom vám z nich dá několik klíčových bodů, které si pak musíte v hlavě propojit sami. Dialogy občas zašustí papírem a snaha o emotivní závěr příliš nefunguje, i když se točí kolem postavy, která je v celém filmu nejsrdečnější.

Nakonec tedy dostáváme po všech stránkách zábavnou jízdu, která plní to, co plnit má – nabízí parádní akci plnou monster, povedené triky, super audivizuální zážitek. Kdyby k tomu filmaři přihodili dotažené vyprávění a nezapomenutelné hrdiny, mohla z Konga být klasika, takhle je to „jenom“ jeden z vydařených zábavných kousků letošní sezony. A to se taky počítá. Navíc je Kong sympaťák, což se počítá dvakrát, protože jej v budoucnosti ještě potkáme.

Bodově bych šel pocitově napoprvé klidně na 8, tak dobře jsem se v kině bavil, ale ten děj a postavy jsou opravdu pitomé a něco mi říká, že při každém opakovaném shlédnutí to bude chybět.