Star Wars: Síla se probouzí pro mne byl silný závan nostalgie. A nejen v tom smyslu, že to byl po letech návrat do milované daleké galaxie. Ten film je klasickým hollywoodským velkofilmem v tom nejlepším slova smyslu. Všechno šlape jako na drátkách a po dlouhé době jsem v kině cítil takové to bezprostřední okouzlení filmovou magií, které si vybavím třeba z Matrixu nebo Pána prstenů. Mohlo se Rogue One: Star Wars Story takovému zážitku vůbec rovnat? Naštěstí nemusí, protože nabízí úplně jinou filmovou zkušenost.
Koncept tzv. Star Wars Stories přislíbil prozkoumávat předalekou galaxii mimo hlavní ságu o rodině Skywalkerů. Tenhle konkrétní film si pak vzal za úkol vyprávět příběh prvního velkého vítězství, kterého se Rebelům podařilo dosáhnout v boji proti Impériu. Vlastně tak jde o přímí prequel Nové naděje. Rebelové se dozvědí, že Impérium vyvíjí novou, nebezpečnou zbraň, která dokáže ničit celé planety. Pokud mají mít povstalci v budoucích bojích sebemenší šanci, musí za každou cenu najít hlavního konstruktéra nové zbraně, Galena Ersa (Mads Mikkelsen). Klíčem k jeho nalezení mají být jeho dcera Jyn (Felicity Jones) a imperiální dezertér (Riz Ahmed), který už déle nedokázal zůstat ve službám utiskovatelů.
Jednou ze zásadních otázek je, jestli vůbec může přinést něco zajímavého film, u kterého naprosto přesně víme, jak dopadne. Není totiž žádným tajemstvím, že události Rogue One jsou shrnuté v úvodním textu Nové naděje. Filmu se nicméně s velkou lehkostí podařilo přesunout pozornost z „co se stane“ na „jak se to stane“. Vedle samotného děje a jeho podání je ale Rogue One funkčním prequelem i v dalších rovinách. Prequelové Epizody I-III chtěly ukázat zrod Darth Vadera a nástup Impéria k moci, jenže v podání už ničím neomezeného George Lucase to znamenalo spoustu politického tlachání, ukňouraného Anakina a zbytečnou demytizaci tajuplné síly. Rogue One je jako prequel daleko úspěšnější, protože Epizodu IV skutečně obohacuje. Zajímavě vysvětluje jisté její nesrovnalosti a ještě ji emocionálně prohlubuje. Onu „Novou naději“ bylo třeba někde zažehnout a v Rogue One je tahle pomíjivá komodita alfou a omegou a tvrdě se o ni bojuje. Kdykoliv si od teď budu znovu pouštět Epizodu IV, uvidím před očima všechno, co museli hrdinové Rogue One vykonat, aby Luke Skywalker a spol. mohli mít sebemenší šanci. A to není pro režiséra Garetha Edwardse a jeho tvůrčí tým zanedbatelný úspěch.
Dalším úspěchem je úplně nový zážitek z Hvězdných válek. Ostatní filmy jsou velkolepá dobrodružství v té nejčistší podobě. Hranice mezi dobrem a zlem je poměrně jasně nalinkovaná, vypjaté momenty střídají chvíle oddechu, všechno je osudové a zábava je až na prvním místě. To neznamená, že by Rogue One jakkoliv nudilo, ale atmosféra je rozhodně úplně jiná. Tohle není příběh vyvolených rytířů, kteří prostřednictví šermířských soubojů hájí ideály a rozhodují o soubojích mnohých. Rogue One je příběhem anonymních mravenečků, o kterých se hrdinské písně nezpívají. Aby dosáhli vítězství, musí si občas ušpinit ruce a ne vždy jsou si jistí, jestli bojují za správnou věc a jestli vůbec bojovat chtějí.
Žánrově se film skutečně blíží válečným dramatům. Sledujeme, jakým způsobem Impérium okupuje svoje državy a pro své cíle bez milosti neváhá likvidovat civilní obyvatelstvo. Rebelové zpočátku praktikují především informační a partyzánskou válku, kdy se snaží pokud možno bez povšimnutí získat na svoji stranu jakoukoliv výhodu. Hlavní záporák Orson Krennic (Ben Mendelsohn) není žádný zlověstný a tajuplný démon, není to ani obávaný bojovník. Je to kariérista. Před nadřízenými se kroutí jako červ, ale o to je nebezpečnější, když se v boji o koryto neštítí využít jakýchkoliv prostředků.
A tím ultimátním prostředkem (v jeho kariérním postupu i v převaze Impéria) má být Hvězda smrti, kvůli které špionážní operace rebelů přerostou až v otevřený konflikt. A v tu chvíli už se bavíme o válečném filmu ala Zachraňte vojína Ryana. V průběhu vyprávění dojde k několika násilným eskalacím, ale ve finále už zuří regulérní bitva, plná letounů, kráčejících „tanků“ AT-AT a opěšalých vojáků s blastery. Válečná vřava dokáže vtáhnout a zachytit chaos a krutou realitu jepičího života bojovníka v poli. Přitom je ale bitva natočená přehledně a opravdu velkoryse, takže kdykoliv se Rebelům podaří zasadit úder, lze si jejich malé vítězství patřičně vychutnat. Gareth Edwards s přehledem prostříhává několik souběžných dějů a troufnu si říct, že tuhle vrcholnou pasáž si vychutnají i ti, kterým pozvolný zbytek filmu nesedne.
