John Carter dlouhou dobu působil jako bezkrevný blockbuster pásové výroby či přinejmenším jistý finanční propadák, který utratil mnohem větší rozpočet, než kdy dokáže vydělat zpět. S postupem času se začalo ukazovat, že propagační kampaň hodně zkresluje, a že by film mohl být mnohem důmyslnější podívaná, než se na první pohled může zdát. Režisér Andrew Stanton má pro vypravování příběhů skvělou průpravu ze studia Pixar a ke svému prvnímu hranému filmu přistupoval s velkým osobním zápalem. Mělo to ale blahodárný vliv na výsledek?
Snímek vznikl podle knižní předlohy z roku 1912, která je tak trochu považována za jeden z klíčových milníků pro moderní science fiction. Z díla se viditelně inspirovala řada zásadních děl včetně Hvězdných válek nebo Avatara. To je možná úctyhodné, ale pro dnešního diváka to bohužel znamená především to, že je příběh filmu mnohokrát viděný a tak jednoduchý, až může působit naivně.
Carterova cesta na Mars
V příběhu se setkáváme s Johnem Carterem, který ve druhé polovině 19. století přišel na divokém západě o svou rodinu, dezertoval z armády, dospěl k maximální deziluzi a svou další budoucnost je schopen spatřovat jedině v povrchní touze po zbohatnutí. Při pátrání po zlatě je z tajuplné jeskyně záhadně transportován na Mars, kde se stává klíčovým hráčem v rozsáhlém konfliktu, který rozhodne o osudu celého Marsu, možná i vesmíru.
Na Barsoomu (jak je Mars svými obyvateli nazýván) žije většina obyvatelstva roztroušená v separátních městských státech. Dva výrazní hegemoni, města Helium a Zodanga, spolu léta žijí ve víceméně vyvážené rozepři. Rovnováha sil ale trvá pouze do chvíle, než celý konflikt začnou jako šedé eminence ovládat z povzdálí tajemní Thernové – dlouhověcí kněží s velkou mocí. Ti dají Zodanze do rukou účinnější zbraň (paprsek ničivé modré energie), což donutí Helium kapitulovat. Pokud si Helijská princezna Dejah Thoris vezme za muže prince ze Zodangy, bude zachováno příměří. Princezna ovšem s hrubiánským ženichem nechce mít nic společného (a také nevěří, že by příměří bylo pro Mars přínosné), a tak uprchne.
K útěku jí pomůže John Carter, který se mezitím sám stal nedobrovolným hostem národa Tharků, čtyřrukých nomádů se zelenou kůží, kteří ho po přistání na planetě objeví. Společně s vědecky založenou princeznou Dejah Thoris pátrá po způsobu, jakým by se mohl vrátit zpátky na Zemi, postupně propadá jejímu kouzlu a začíná přemítat, zda by neměl princezninu národu pomoci.
Dialogy ani postavy nejsou stoprocentní
Podobně jako děj, je přímočaré i prakticky všechno ostatní. Ať už je to pro film dobře nebo špatně. Většina postav neprojde žádným zásadním vývojem a dala by se popsat jednou, dvěma větami. Jejich motivace jsou často triviální, až nevěrohodné. Taylor Kitsch jako John Carter není špatný, ale rozhodně se nejedná o hrdinu, který by se dokázal nějak výrazně vrýt do paměti. Lynn Collins jako princezna Dejah Thoris vedle Kitsche občas působí jako jeho mladá maminka a scénář jí nadělil ty nejpitomnější hlášky v celém filmu („Ty jsi John Carter ze Země?“ působí v kontextu celého snímku úplně stejně blbě jako v traileru). Dialogy obecně působí místy dojmem, jako by je někdo vytrhával přímo z předlohy a nepřemýšlel o tom, že sto let od napsání už řada replik lehce zkostnatěla.
Mark Strong jako manipulátor z řad tajemných Thernů předvádí svou záporáckou klasiku a jeho loutka Dominic West (princ ze Zodangy) v paměti neutkví ani omylem. Situaci tak zachraňují především vedlejší postavy (Bryan Cranston a James Purefoy jsou na plátně sotva pár minut, ale i tak patří k tomu nejzajímavějšímu, co v celém filmu uvidíte) a digitální havěť všeho druhu, ať už mluvíme o Carterově věrném „psovi“ Woolovi nebo o čtyřrukých Tharcích, mezi kterými nepřekvapivě vyniká především Tars Tarkas, kterého „hraje“ Willem Dafoe.
Stanton nejlépe vypráví obrazem
O tricích a audiovizuálním provedení nelze jinak než v superlativech hovořit všeobecně. Čtyřrucí marťané jsou jako živí, jejich zvířata zrovna tak. Všichni mají své charakteristické pohyby, které je odlišují od pozemských živočichů, jejich obličeje perfektně vyjadřují emoce. Podobně pozitivně můžeme mluvit o krajině, budovách i strojích. I když je Mars v podstatě pustá planeta, její terén je dostatečně zajímavý a rozmanitý, každá kultura má svá vizuální specifika, každá budova i stroj působí dojmem, že jsou doopravdy používané, aniž by ztrácely schopnost orhomit neotřelým designem.
Celkově se dá říct, že kdykoliv má Stanton možnost vyprávět obrazem, tak exceluje. Jednoduché gagy beze slov fungují jak v těch nejlepších pixarovkách, bojové scény jsou dostatečně rozmanité, všechny mají v příběhu nějaký význam a na všechny se dobře kouká. Bitva, ve které vzteklý Carter masakruje své oponenty, a přitom ho bičují vzpomínky na pozemské utrpení, patří k vrcholům celého filmu. Nejúdernější replikou je jedna dobře mířená facka.
Bohužel, Carter není vizuální pořád a ve chvílích, kdy se primárně mluví, to prostě skřípe. Stanton zřejmě, jakožto fanoušek předlohy, nedokázal z knihy vykastrovat jenom to nejzajímavější a v řadě aspektů se jí držel tak doslova, že svému filmu zbytečně ublížil. Ve většině případů dokáže audiovizuální spektákl řídký scénář podržet, ale jakmile se příliš dlouho nešermuje nebo když dostanete příležitost o snímku přemýšlet zpětně, veškerá hloupost děje i dialogů nepěkně vyplují na povrch.
Verdikt
John Carter mi v mnohém připomněl Tintina. Je to po technické stránce skvěle zvládnutý film, který byl vytvořen s očividnou láskou a v osamocených scénách bravurně klame tělem, ale pořád působí především jako řemeslně zvládnutý produkt, bez nějaké výraznější přidané hodnoty. Carterovi navíc chybí Tintinův spád a velká část jeho humoru. Příběh je po většinu času lineární putování z bodu A do bodu B, proložené naivními dialogy z počátku minulého století. Na druhou stranu má Andrew Stanton filmovou prezentaci opravdu natolik v malíku, že jakmile mu dáte jen trochu šanci, dokáže vás svým jednoduchým vyprávěním slušně strhnout a dvě hodiny vás poctivě bavit. Žádný zázrak se nekoná, ale kdyby takhle odpovědně přistupoval Hollywood ke všem blockbusterům na objednávku, svět by byl hned veselejší místo.
PS: Na to, že film nebyl natočen nativně ve 3D, ale byl pouze konvertován, vypadá ve třech rozměrech velice slušně. Jako obvykle mu však černé brýle zbytečně kradou barvy a nic moc navíc nepřidají. Doporučuji 2D.
