Letos v létě to bylo s blockbustery slabé. Tu a tam se objevil nějaký, který bylo možné si užít na výplachové úrovni, pokud se dokážete oprostit od scenáristické bídy, která vládla. Regulérně povedené filmy bez přebytečných “ale” bychom dopočítali na prstech nešikovného pyrotechnika. Teď naštěstí přichází Star Trek: Do neznáma (Star Trek Beyond), který možná má několik drobných mušek, ale jinak se jedná o veskrze inteligentní blockbusterovou podívanou, která baví s lehkostí, jakou konkurence může jen se skřípěním zubů závidět.

Film se nijak neohlíží na události Star Trek: Do temnoty. Podstatné je pouze to, že už se posádka spolu dobře zná, zná se dlouho a potkáváme ji v momentě, kdy má za sebou několik let průzkumu vzdáleného vesmíru. Na odlehlé federační stanici Yorktown hledají výzkumníci z Enterprise chvíli odpočinku, avšak prosba o pomoc je žene do další nebezpečné mise. V nedaleké mlhovině se kapitán Kirk (Chirs Pine) a jeho posádka chtějí osvobodit skupinu zajatců ze spárů místního samovládce Kralla, ale netrvá to dlouho a sami se budou muset dostat z podobné šlamastiky a ještě zachránit Yorktown před hrozícím nebezpečím.

Zápletka filmu je hodně jednoduchá a přímočará. Star Trek: Do neznáma představí několik málo lokací, nových postav není moc a vývoj událostí pravidelné návštěvníky kinosálů asi jen těžko nějak výrazně překvapí. Záporák má jednoduché cíle a jen základní motivaci, nechybí dokonce ani MacGuffin v podobě smrtícího artefaktu, za kterým se padouch i posádka Enterprise honí. Jakkoliv je ale děj jednoduchý a neobjevný, je zároveň srozumitelný, má hlavu a patu, je přehledný a dává filmařům prostor, aby předvedli dobrodružnou zábavu se skvělými hrdiny a mohli děj ozvláštňovat detaily, které na jednoduché kostře diváka zbytečně nezahltí.

Záporák Krall možná nepatří k nejvýraznějším a dvakrát mu nepomáhá ani skutečnost, že kolem něj film drží opar tajemství a odhalí jeho motivaci až příliš pozdě a rychle. Naštěstí roli dostal Idris Elba, který se nad ostatními tyčí jako rodilý vůdce a celkově z jeho vystupování sálá podmanivá síla. Takže i když by si Krall zasloužil maličko víc scenáristické péče, alespoň dokáže upoutat pozornost a působit nebezpečně. Pomáhá i výrazný vzhled, vytvořený s pomocí praktické masky, která je dostatečně cizorodá, ale zároveň pod ní pořád cítíte Idrise Elbu, který se pod nánosy make-upu rozhodně neztratil, jako třeba Oscar Isaac v X-Men: Apokalypsa.

Akční scény jsou pro soudobé filmy jedním z nejdůležitějších elementů, a tak je škoda, že ve Star Trek: Do neznáma jsou většinou pouze profesionálně zvládnuté. Akční scény fungují z hlediska děje a jsou v nich výborné nápady. Film například adresuje skutečnost, že Enterprise je kvůli svému konstrukčnímu řešení v jednom místě výrazně zranitelnější než jinde. Dočkáme se situace, kdy je na palubě lodi změněná gravitace, takže probíhání chodbami téměř připomíná slavnou otáčivou scénu z Inception. Dojde vizuálně krásný průlet hejnem hořících objektů, na scénu, kde se chytře využívá holografických dvojníků nebo na adrenalinové teleportování za letu.

Návštěva v Yorktownu pak nabízí úchvatnou architekturu futuristické vesmírné stanice/velkoměsta ve spojení s dalšími hrátkami s gravitací. Přes všechny dobré nápady je tak škoda, že realizace zkrátka nebyla o něco pamětihodnější. A stejně jako v sérii Rychle a zběsile platí, že kdykoliv se režisér Justin Lin dostane k osobním soubojům, jsou záběry značně nepřehledné. Vrcholem celého filmu je pak scéna, která akci míchá s našlápnutou hudbou, i když si dokážu živě představit, že tahle akce bude publikum rozdělovat a někteří diváci budou tuhle pasáž naprosto nenávidět. Naopak snad úplně všichni se musí zákonitě zamilovat do výtečného doprovodu od Michaela Giacchina, který i zdánlivě sebeobyčejnější scénu dokáže svou hudbou o stupínek povýšit.

Marné nejsou ani motivy, které film společně s lehkou zábavou předkládá. V popředí všeho je jednota, soudržnost a spolupráce, které představují posádka Enterprise, Yorktown a potažmo celá federace. V opozici k tomu je Krall, který upřednostňuje individualismus za každou cenu, vzájemnou řevnivost a právo silnějšího. Star Trek: Do neznáma také nenápadně odkazuje ke starším seriálům, když zdůrazňuje chuť poznávat či význam optimismu a v úvodu se nebojí ukázat třeba i rutinní život vesmírné posádky.

Tou největší devizou celého snímku jsou však postavy. Star Trek: Do neznáma se snaží, aby všichni hrdinové dostali alespoň maličký prostor zazářit nebo rovnou nějaký dějový oblouk. I když je jasné, že v tomhle ohledu opět dopadají nejvděčněji kapitán Kirk a pan Spock (Zachary Quinto). Oba dva se rozhodují o tom, kde je vlastně jejich místo na slunci, kam ve složitém světě patří a jaká je jejich role v rámci Enterprise. Posádka funguje jako kolektiv, ale také dostaneme možnost prozkoumat dynamiku mezi postavami, které spolu dříve tolik nekomunikovaly, když jsou hrdinové nuceni se rozdělit.

Zesnulý Anton Yelchin (Chekov) většinou slouží jako parťák pro Kirka a jako určitý zástupce posádky, která ke svému kapitánovi vzhlíží s nadějí a hledá v něm inspiraci. Sulu (John Cho) připomíná, že členové posádky mají životy i mimo Enterprise, zatímco Uhura (Zoe Saldana) řeší problémy se Spockem a často je to právě ona, kdo konfrontuje hodnoty federace s Krallem. Bones (Karl Urban) je po většinu času uvázaný ke svému "milovanému" Spockovi a můžete se spolehnout, že s jejich špičkováním je více než slušná legrace. Simon Pegg si jakožto spoluautor scénáře napsal pro svého Scottyho úlohu zábavného glosátora a také má tu čest trávit nejvíc času s Jaylah, novou spojenkyní posádky, která je díky živelné Sofii Boutella výrazná nejen díky bílé masce, ale také jako správně ohnivá osobnost, která se nebojí poprat a říct svůj názor. A bez důležitosti není ani to, že ústřední sedmička (s Jaylah osmička) skutečně působí jako soudržný tým, kde má každý své místo a jeden bez druhého by ze svízelné situace vyvázli jen stěží.

Verdikt

Star Trek: Do neznáma by si zasloužil výraznější akci a důkladněji rozkresleného záporáka, ale jinak je to po všech stránkách přesně ten typ odlehčené letní zábavy, který tu letos dost chyběl. Děj je prostý, ale v žádném případě není hloupý – dobře jsou s ním provázané motivy a především postavy. S těmi je už ve třetím filmu hodně velká radost trávit čas – vzájemná chemie funguje, jejich smysl pro humor je přirozený a často vychází z toho, že hrdinové glosují nezáviděníhodné situace, do kterých se dostávají. A právě optimismus, se kterým je řeší je tak nakažlivý, že nezbývá než doufat, že si film povede ve světových kinech dost dobře natolik, abychom se se současnou posádkou Enterprise dočkali ještě alespoň jedné výpravy.