Čtyři roky starý Star Trek J.J. Abramse byl reboot jak se patří. Abrams v něm ponechal vše, co dělalo tuhle prastarou sci-fi sérii ikonickou, a zároveň přidal neuvěřitelně svižné tempo a svou nezaměnitelnou režijní kinetiku. Vesmírné bitvy už se nevyvíjely rychlostí šachové partie, Kirkovi netrvalo dvacet minut, než dojde z můstku do strojovny a Spockovi hned na úvod připsali milostný vztah s Uhurou. A tak se Star Trek ze dne na den přeměnil z kultovní záležitosti pro pár fandů do něčeho zatraceně aktuálního a cool. Už z trailerů na druhý díl bylo poznat, že nebylo třeba měnit zažité postupy a že se dočkáme víceméně stejně energické podívané, pravděpodobně s o něco temnější příchutí. Star Trek: Do temnoty se strefuje přímo do černého a mění přesně tolik, aby nepůsobil jako odvar napumpované jedničky, a zároveň úspěšně opakuje vše, co dělalo první díl výjimečným.
Opět nechybí geekoidní humor, fantastická akce ani spousta pomrknutí na původní seriál, ale s tím vším už se tak nějak počítá. Daleko víc překvapí, jak je Do temnoty emocionální. Ne, že byste si s sebou do kina museli brát dva balíky kapesníčků na utírání slz, ale film se takřka úplně soustřeďuje na vztah mezi Kirkem a Spockem, což vede k několika sakra procítěným scénám. Podruhé v krátké době (Iron Man 3) tak dostáváme podívanou, která nás překvapí tím, jak velký osobní vývoj můžeme od zaběhnutých postav ještě čekat.
To, že Kirk je rebel a při řešení problémů dá na vlastní intuici, zatímco Spock jede takříkajíc podle příručky a přistupuje ke konfliktům logicky, víme už přes půlstoletí. Přesto se ale povedlo scénáristům Orcimu, Kurtzmannovi a Lindelofovi prezentovat jejich vztah tak, že stále působí reálně a jaksi „hmatatelně“. V obou filmech si prošli těžkými zkouškami, ale zatímco v prvním díle sázel Abrams daleko více na humor a jakékoliv osobní tragédie posádky byly rychle zameteny pod koberec (aby se mohlo ihned pokračovat s akcí), ve dvojce dává emocím prostor a využívá je k posunutí zápletky.
I celkový příběh působí mnohem osudovějším dojmem, a to díky lepší prací s gradací a vyprávěním. Kirk je po jedné z akcí za neuposlechnutí předpisů degradován a zbaven velení Enterprise. Ovšem když se na obzoru objeví nebezpečí v podobě teroristy Johna Harrisona, je Kirk vyslán na tajnou misi, jejímž cílem je jeho likvidace. Po akčním prologu (je lehce odlišný od 15minutového preview v IMAXu) výrazně zpomalí tempo a druhý Star Trek rázem nemá takový drive jako jeho předchůdce. A právě zde je nejvíce zřetelná ona „temnota“ z podtitulu filmu. Prosluněný den na akademii Hvězdné flotily střídá temná noc, kterou Kirk stráví buď v baru nad sklenkou whisky, nebo na jednání vedení Hvězdné flotily tak tajném, že se musí odehrávat za absolutní tmy. Pomalejší rozjezd ale vůbec nevadí a slouží jako skvělý základ pro rozpoutání téměř nekonečného řetězce napětí a výborné trikové akce v druhé polovině.
Pak tu máme ještě záporáka Johna Harrisona v excelentním podání Benedicta Cumberbatche. Ten je nejen velmi důstojným protihráčem, ale zároveň má důležitější roli než přeci jen malinko odstrčený Nero z prvního dílu. Zesměšnit se ale nenechávají ani Chris Pine se Zacharym Quintem, kteří oba dávají do svých postav absolutní maximum a celkem radikálně zastiňují zbytek posádky Enterprise. Ti toho bohužel tentokrát (s výjimkou Scottyho a McCoye) nemají moc na práci a tak jsou trochu odstaveni na vedlejší kolej. Každý z nich rozhodně má prostor se předvést, jejich úloha v celkovém příběhu je však spíše doplňková.
V nářezové druhé polovině si ale podobných malicherností nebudete vůbec všímat, bude jednodušší se nechat strhnout přívalem vesmírné akce a parádních emocionálních scén. O to víc ale budete vytrženi z nadšení trochu nešikovným utnutím finálové bitky. Celé finále má sice skoro půlhodiny, ale kvůli příběhové kličce působí úplný závěr malinko uspěchaně. To je ale jen malá kaňka na jinak fantastické podívané, která umně kombinuje temnější nádech s humorem a skvělý vizuální kabátek s emocemi.
Verdikt
Podařilo se druhému Star Treku překonat svého předchůdce? Odpověď není jednoznačné ano či ne. Dvojka jen přikládá větší důraz na atmosféru a emoce, a pracuje s nimi stejně skvěle, jako jednička s neskutečným tempem a příjemným letním nádechem. Zvolte si, co vás oslovuje více.
