Roland Emmerich v minulosti prohlašoval, že ho pokračování příliš nelákají. K druhému Dni nezávislosti jej prý nakonec zlákaly pokročilé trikové technologie, díky kterým mohl zrealizovat svoje představy. A ve filmu se to vlastně docela věrně odráží, ať už vám to bude vyhovovat nebo ne.
Stejně jako ve skutečném světě uplynulo v tom filmovém dvacet let. Lidstvo zapomnělo na vzájemné neshody a během dvou dekád dělalo všechno proto, aby maximálně využilo trosky mimozemské technologie a připravilo se na případný další útok. A ten přišel.
V první polovině filmu sledujeme první náznaky a seznamujeme se s postavami. Dost se jich vrací z prvního filmu, a tak zjišťujeme, jak se jejich životy od útoku v roce 1996 změnily a jak zapadají do současné situace. Nové postavy představují především nastupující generaci, která byla před dvaceti lety ještě v útlém věku, ale především kvůli ní rodiče nasazovali své životy. Teď je tedy na omladině, aby přidala ruku k dílu. A to jak v rámci děje, tak z hlediska převzetí herecké odpovědnosti za divácký zážitek.
A o ten tady jde především. Den nezávislosti: Nový útok je první pohled především dobře střižený produkt. Přesně ví, co chce nabídnout a neváhá k dosažení cíle využívat léty prověřené postupy. Občas si tak připadáte jako na hodině velkofilmové scenáristiky, v dobrém i špatném. Film v zásadě šlape jako hodinky. Jen o málo scénách se dá polemizovat, že jsou ve filmu navíc, většina z nich posouvá děj, pohrává si s očekáváním, buduje napětí, odhaluje něco o postavách (aby nám na nich alespoň trochu záleželo), přináší odlehčující moment, pokouší se ždímat emoce nebo předkládá vizuální spektákl. Všechno je přitom pravidelně rytmizované, kdy akční a destruktivní nápor střídají klidnější pasáže,
Tenhle model na jednu stranu funguje, na druhou stranu je těžce předvídatelný. U každé postavy rychle uhodnete, podle jaké šablony byla vystřižená, a kam by se zhruba měla před závěrečnými titulky posunout. Podobné odhady jsou o to jednodušší, že film do značné míry kopíruje již známé vzorce z prvního filmu – aneb když něco není rozbité, naservíruj to divákům beze změn, aby se příliš nevyplašili. Celkově Den nezávislosti: Nový útok svým přístupem docela připomíná loňský Jurský svět. To byla taky taková fan fiction verze Jurského Parku, která divákům částečně dávala to, co důvěrně znají, částečně jim plnila jejich bláznivé fantazie a následně tohle geneticky přešlechtěné miminko balila do plíny z těch nejmodernějších digitálních technologií.
V druhém Dni nezávislosti dostáváme spoustu hypermoderních hraček, které lidstvo dokázalo s pomocí emzácké technologie vyrobit. Létá se po Zemi i ve vesmíru, luští se mimozemská komunikace. Dojde na přestřelky země-vzduch, vzduch-vzduch i na osobní souboje mezi pěšími vojáky a pěšími mimozemšťany. Nakouknete na moderní lidské základny, do útrob mimozemských korábů i pod vetřelecké skafandry. Minulou destrukcí Washingtonu či New Yorku to ani zdaleka nekončilo, tentokrát dostanou na frak Londýn, Paříž nebo jedna asijská metropole. Do lidských příbytků se boří přistávací nožky obřích korábů, valí se přívalové vlny a řádně pocuchaná je i stará dobrá gravitace. Dokonce i odkazy na další díl slibují zdánlivě to, po čem většina fanoušků dost možná už dávno tajně touží. A samozřejmě je to všechno větší než minule.
To je dvojsečné. Na jednu stranu jsou ve filmu momenty, kdy se na velkém plátně a s dunivým zvukem skutečně daří evokovat skutečnost, že se na Zemi řítí něco velkého. Jsou tu ale také pasáže, ve kterých se vám zkrátka před očima hemží spousta létajících objektů, všechno vybuchuje a tu a tam se někdo z anonymních lidských bojovníků poroučí k zemi (hrdinové jsou dle očekávání ve většině případů nedotknutelní). Nejlépe tak fungují výsadek v mimozemské lodi nebo závěrečná zteč – tedy momenty, které jsou nějakým způsobem ukotvené na jedno místo a zasahuje do nich omezené množství postav.
Mezi nimi nejvíc vyčnívají Jeff Goldblum jako David Levinson z prvního filmu a Liam Hemsworth jako vojenský pilot. Jednak mají nejvíc prostoru, ale obecně jim prostě role sedí. O kvalitách Goldbluma není třeba nějak dlouze hovořit, jeho jméno bohatě postačí. A Liama Hemswortha konečně jednou správně obsadili! Ve filmu hraje drzého frajírka, který kašle na rozkazy, na jazyku má vždycky nějaké odseknutí a přátele nikdy nenechá ve štychu. Vidět jsou v něm jakýsi mix Willa Smithe z prvního filmu s rolemi, které obvykle dostává Liamův bratr Chris.
Ostatní postavy jsou buď delegovány do více či méně vedlejších rolí nebo příliš neoslnily. To platí především pro Maiku Monroe v úloze dcery bývalého prezidenta Whitmora a Jessiho T. Ushera jenž si střihnul syna plukovníka Hillera (Will Smith). Usher má tu smůlu, že jej apriori čeká porovnávání se Smithem, nicméně oba herci se osobně nijak neprovinili, jen jim jejich role zkrátka nedávají příliš prostoru k manévrování. Kolem nich (a také kolem vůdcovských figur) se točí notná dávka patosu, jalová snaha o emoce a uši tahající dialogy. Tedy, ty se nevyhnuly nikomu, ale u komických figurek se snáze ztratí.
Verdikt
Když tohle všechno sečteme a podtrhneme, zbývá už jen otázka, nakolik to který divák vnímá jako problém. Naprosto chápu, pokud někdo šablonovité opakování toho nejlepšího z minulého filmu s několika bonusy a lepšími triky považuje za vyloženě otravné. Osobně to vnímám tak, že jdu na film Rolanda Emmericha, u kterého vím přesně co mám čekat a jednoduše chci dostat aktuální verzi. A kdo ví, možná by to bez schematických postav a patetických proslovů ani nebylo ono. Obávám se, že jestli film někdy uvidím podruhé v televizi, žádná velká hitparáda to nebude. Ale takhle na obřím plátně s ohlušujícími explozemi kolem dokola prostě mají ty Goldblumovy hlášky jednou za čas něco do sebe. Tak proč si je nedopřát v té nejkoncentrovanější, nejmegalomanštější podobě.
