Calvin (Kevin Hart) byl odjakživa zázračné dítě a když opouštěl střední školu, všichni mu prorokovali zářnou budoucnost. Jenže ouha. O dvacet let později je z něj unavený účetní, který se cítí podřadný ve vlastním manželství a na blížící se třídní sraz se těší asi jako já na další Kameňák. V zoufalé snaze vyhnout se svým sociálním závazkům se vypraví do hospody s jedním ze svých bývalých spolužáků, Bobem (Dwayne Johnson), který se ze stydlivého a šikanovaného tlouštíka vypracoval v korbu, která… pracuje pro CIA a Calvina potřebuje kvůli jeho účetním schopnostem. Než se Calvin naděje, ocitá se uprostřed šílené jízdy a v hledáčku CIA, která tvrdí, že Bob je ve skutečnosti maniak a terorista a Calvina hodlá sprostě zneužít, aby mohl prodat kódy k jaderným zbraním. A Bob ne a ne zavřít hubu…
Už ze stručného nástřelu je zřejmé, že Centralní Inteligence originalitou zrovna dvakrát neoplývá. To by v zásadě nemuselo být samo o sobě nezbytně na škodu, kdyby se žánrovou škatulku podařilo důstojně naplnit a podpořit ji slušnými hereckými výkony a alespoň standardním scénářem. Bohužel, režisér Rawson Marshall Thurber, který má za sebou mimo jiné skvělou Vybíjenou a před třemi lety zvednul docela dost lidí ze židlí svou komedií Millerovi na tripu, tentokrát rezignoval v podstatě na všechno, co dělá nejenom komedii komedií, ale tak nějak celkově dobrý film dobrým filmem.
Centrální inteligence je neskutečně ukecaná, což v zásadě nikoho nemůže překvapit, neboť jednu z hlavních rolí hraje Kevin Hart, nicméně zmínit to je potřeba. Postavy neustále, dokolečka a v amplitudě napříč třemi oktávami řeší svoje problémy, občas přihodí nějakou filmovou referenci, kterou pro jistotu ještě zdůrazní a patřičně rozmáznou, aby si jí všimli i ti, co se zrovna hrabali v krabici s popcornem, poplácají se po ramenou, scéna končí a jedeme nanovo. Převážná většina veškerého dění působí jako improvizace (i když podle ve výrazně menší míře, než jiné Hartovy filmy), kterou drží pohromadě spíše jakýsi nástřel scénáře se základním plot pointy, ke kterým se postavy dostávají s velkou dávkou neohrabanosti a jen s minimálním zapojením nějakého logičtějšího vývoje. Není to vyvážené, nemá to tempo, je to otravné a mimořádně to bolí především u postavy Boba.
Dwayne Johnson je dobrý herec a skvělý komik, zde je ale do očí bijící, že neví, co má dělat, netuší jak ke své postavě správně přistoupit a uchopit ji a ve finále se tak snaží jen přeartikulovat a přegestikulovat překvapivě střízlivě působícího Harta, čímž na sebe bere nevděčnou roli nejméně sympatické postavy v celém filmu a stává se, snad poprvé ve své herecké kariéře, nesnesitelným. Herecky nezvládnutých postav se ve filmu objevuje vícero, Amy Ryan v roli agentky CIA je podobně bezradná (v nedávných Goosebumps byla přitom skvělá), u Rocka to ale bolí o to víc, protože prakticky nesleze z plátna.
Nepomáhá ani režijní přístup k jeho postavě. Thurber jakoby nedokázal najít správnou cestu, jak mást diváka a držet jej v nejistotě, je-li Bob postava kladná, nebo záporná. Neustále přepíná mezi náznaky na jedno, nebo druhé a k obojímu používá výrazových prostředků a jiných řemeslných postupů, které každý sám o sobě mají jasné vyznění, minimálně jeden z nich ale musí být ve finále mylný a tedy špatně použitý, čímž bohužel degraduje i ten druhý. Neskutečně roztahaná je expozice, která trvá bezmála půl hodiny a finální konfrontace je absolutně zbabraná.
Díky bohu funguje humor. Jistě, velmi často osciluje na samotné hranici trapnosti a nezřídka kdy ji i překročí, pořád ale platí, že s kadencí, s jakou ze sebe postavy chrlí repliky, vzniká docela dost prostoru pro fungující humor a najde se čas i pro vtipy čistě vizuální. Potěší také cameo roličky. Bohužel, tak jako je scénář neskutečně plytký a o ničem, i humor se tak stává jen další vrstvou výplně a s příběhem souvisí zcela výjimečně. Po většinou je prostě navíc. 
Verdikt
Centrální inteligence je typickou rychlokvaškou, rutinně odkroucenou, bez jakékoliv přidané hodnoty. Má dvě hodiny, které se nijak extra nevlečou, ale ani příliš neodsýpají a mozek si v jejich průběhu musí vzít bezpodmínečně dovolenou. Je to ideální film pro lidi, kteří přijdou do kina a u pokladny se teprve rozhodují, na co by tak vlastně mohli jít a nemuseli u toho příliš přemýšlet a ideálně ani moc vnímat. Kohokoliv náročnějšího uspokojí jen stěží.
