Warcraft je dnes už opravdu široký deštník, pod kterým se ukrývá mnohotvárný fantastický svět, prezentovaný ve videohrách, knihách či komiksech. Prapůvodní herní strategie nabízela souboje armád lidí a orků, kteří do lidského světa proniknou skrz magický portál a tenhle základní koncept je jádrem i v aktuální filmové verzi.
Ta je u nás uváděná jako Warcraft: První střet a skutečně v něm sledujeme, jak do fantaskního světa Azerothu projdou zástupy orků. Po průchodu magickým portálem bude potřeba černá kouzla nakrmit životy místních obyvatel, protože jedině tak bude brána znovu aktivována a budou jí kromě nejstatečnějších bojovníků moci projít i ostatní orkové. Obyvatelé Azerothu se však nenechají zmasakrovat bez boje.
Je sympatické, že hned od začátku poznáváme motivace postav na obou stranách, a že situace není černobílým konfliktem hrdinných lidí s nelítostnými monstry. Svět orků umírá a těm nezbývá než projít magickým portálem nebo zemřít také. V orčí společnosti je hodně zakořeněná oddanost k jejím náčelníkům a tradici, přesto ne všichni souhlasí s využíváním černé magie a masakrováním nevinný. Mezi zdánlivě nevinnými lidmi pomalu klíčí skryté zlo a i ti s nejlepšími úmysly mezi sebou mohou mít konflikty, pokud na řešení situace mají různý názor.
Jakkoliv je ale půdorys konfliktu chvályhodný, s jeho následným rozvíjením a průběhem je to slabší. Asi jako kdybychom sledovali střihové pasáže přímo ve hře – na pochopení situací a posunutí děje jednotlivé scény stačí, ale jen výjimečně nabídnou něco skutečně šťavnatého a zapamatovatelného. Málokdy se dostaneme do hloubky, spíš se jen kocháme důrazem na vizuálně bohaté fantasy elementy. Zároveň se film bere možná až zbytečně vážně. Kvůli tomu pak působí místy tak trochu strnule, zvlášť když připočtete ještě takové ty honosné, „středověké“ dialogy, na které si fantasy žánr potrpí.
Daleko víc ale zamrzí zkratkovitost, ke které se Warcraft uchyluje. Postavy jsou šablonovité, jejich vývoj překotný, osekaný na to nejnezbytnější minimum. Od situace k situaci se chvátá, aniž by děj kdekoliv přibrzdil a trochu se nadechl. To na jednu stranu dává dvouhodinové stopáži tempo, jaké nemůže nikdy začít nudit, na tu druhou ale také řadu situací či motivací, které působí tak trochu nedopečeně. Jako když míšenka Garona (Paula Patton) po pár dnech (nebo přinejmenším ve filmu ta doba jako několik málo dní působí) má naprostou důvěru lidí, kteří ji zajali během prvotních šarvátek s orky.
Přesto je právě ona nejzajímavější postavou celého filmu, u které můžeme sledovat vnitřní zápas a rozpolcenost mezi dvěma světy. Hlavní lidský hrdina, velitel armády a králův švagr Anduin Lothar (Travis Fimmel) vyzařuje auru přímočarého bojovníka, ale pod pokličku nás moc nahlédnout nenechá. Nejplastičtější je asi jako otec, ať už ve vztahu ke svému biologickému synovi nebo k mladému kouzelníkovi Khadgarovi (Ben Schnetzer). S roztržitým čarodějem se Lothar neustále úsměvně špičkuje, takže jakmile jsou spolu na plátně, dostává Warcraft okamžitou porci energie. A podobné to oba dva mají s Garonou, takže k nejlepším pasážím filmům patří jejich společná mise odněkud z poloviny snímku. A přitom si při ní všichni zúčastnění (uprostřed filmu plného kouzlení a bojů) vlastně jen tak povídají.
Ostatní lidské postavy už jsou skutečně jen pouhé šablony, které plní nějakou konkrétní úlohu v ději a vyčnívá z nich pouze královna Taria, protože její představitelka Ruth Negga je natolik charismatická, že k sobě zkrátka strhne pozornost. Nechme však lidi lidmi. Druhou nejzajímavější postavou filmu je po zeleně nalíčené Garoně ork Durotan. Durotan je jeden z náčelníků svého druhu a ačkoliv se jedná o plně digitální postavu, je naprosto fascinující sledovat jeho životnost. Toby Kebell má s hraním neexistujících tvorů zkušenosti už z Úsvitu Planety opic a i tentokrát dokázal svoji postavu s pomocí těch nejjemnějších gest perfektně polidštit. V Durotanovi se zračí životní zkušenost, jakou za sebou postava má a také se i na malém prostoru daří vykreslit určitá druhová specifika, která si s sebou orkové nesou. K představení cizí kultury samozřejmě přispívá daleko víc orků, než jen samotný Durotan, ale opět se nejedná o nějak rozvinuté postavy.
Filmu by celkově prospěla delší stopáž, ale také mu nesvědčí, že příliš jde na ruku fanouškům her a až moc se snaží předvést možnosti, jež Warcraft nabízí. Jeho svět je od pohledu bohatý a rozhodně patří k největším plusům celého filmu. Na druhou stranu z něj v krátkém časovém horizontu vidíme zbytečně moc a nic pořádně. V jediné scéně se například podíváme do trpasličího království (hráči prominou mou neznalost přesné terminologie), ačkoliv to nemá z hlediska filmu žádný význam. Pouze hráčům dá něco, co mají rádi a divákům říká: „Koukejte, jak je náš svět široký“. Podobně zbytečně se postavy v jednu chvíli setkávají v hostinci známém z her a takhle by se dalo pokračovat. Daleko víc potěší nevtíravá herní pomrknutí, jako když se kamera uprostřed bitvy vznese na okamžik do oblak a zápolení znepřátelených jednotek ukazuje z ptačí perspektivy, jako bychom se dívali na původní real-time strategie.
Celkově je filmová akce zábavná. Nepřátelé do sebe zarážejí zbraně se slušnou vervou a poměrně zajímavým způsobem se daří pracovat s magií a fantastickými tvory, jako jsou gryfové nebo osedlaní obří vlci. Na akčních scénách mají lví podíl trikaři, kteří se při vytváření rozsáhlého filmového Azerothu nejspíš nezastavili. Největší pochvalu si zaslouží za již zmiňované orky. Ti jsou skutečně jako živí, a když stojí v nějakém skutečném prostředí, působí jako uvěřitelné humanoidní bytosti. Pod kůží se vinou svaly a žíly, na kůži se lesknou drobné ranky či chlupy.
Všechno tak růžové bohužel není. Zvlášť skutečné věci ve Warcraftu vypadají dost často nepřirozeně, avšak nejde o problém ve zpracování triků, ale v celkovém výtvarném provedení. Tady opět platí, že přílišná inspirace hrami škodí. Film má hodně pastelové barvy, a tak vstoupíte společně s postavami do perfektně vymodelovaného lesa, kde nepoznáte, kde končí pár skutečných trsů trávy pod nohama herců a začíná digitální křoví, ale kvůli nepřirozeným barvám ten les ani na okamžik nepůsobí opravdově. Ve smyšlených lokacích tenhle problém zmizí a vy se můžete v klidu kochat tím, co všechno výtvarníci vymysleli. A vidět takhle propracovaný fantasy svět na plátně, to se prostě počítá.
PS: Warcraft nejedná se svými postavami v rukavičkách a nebojí se tnout do živého. U nikoho z hlavních hrdinů si nemůžete být jistí, jestli se dožijí závěrečných titulků, což podstatně zvyšuje napětí. Podobnou odvahu může obvyklá hollywoodská konkurence jen tiše závidět!
Verdikt
Warcraft není dokonalý a má své mouchy, které pramení především z toho, že režisér Duncan Jones občas víc opěvuje hry, než aby se soustředil na vyprávění vlastního, filmového příběhu. Ten samý režisér je ale zároveň ve vyprávění příběhů zběhlý, a pokud přistoupíte na jeho zjednodušenou hru, čekává vás hodně zábavný, přímočarý sprint skrze bohatý svět, který bych s velkou chutí jednou navštívil znovu.
