Pád Londýna (Londýn Has Fallen) je film značně rozporuplný. Na jednu stranu jde o přímočarou řež se zručně natočenou akcí, ve které má hrdina něco do sebe a lumpové dostanou sympaticky co proto. Na stranu druhou je děj strašně nešikovně zasazený do skučených (nebo poloskutečných) reálií, postavy i filosofie filmu jsou nesmírně prostoduché a vlastně i docela urážlivé.
Jedná se o pokračování Pádu Bílého domu, ve kterém Gerard Butler v roli prezidentova bodyguarda hájil před teroristy americkou hlavu státu a její sídlo. Tentokrát se přesouvá děj do Londýna. Britský ministerský předseda umírá a přední světoví státníci se sjíždějí na jeho pohřeb. V tu chvíli je mají teroristé jako na dlani a začnou politiky masakrovat, stejně jako okolní přihlížející a londýnskou architekturu. Své řádění nezastaví, dokud nenajdou i přeživšího amerického prezidenta (Aaron Eckhart). Jeho věrný osobní strážce Mike Banning však rozhodně nevydá svého šéfa bez boje a ještě si krvelačně vychutná všechny teroristy, kteří se mu dostanou do rukou.
Když vezmeme film čistě povrchně, je to vlastně docela slušná zábava. Rozjezd je o něco delší než by musel být a vývoj děje není zrovna intelektuální cvičení. Sídlo teroristů se pozná podle zvýšeného odběru elektřiny, a tak podobně. Ale jakmile dojde na tu hlavní atrakci, čili na akci, tak to šlape. Poměrně zkraje filmu dostáváme intenzivní a hodně fyzickou automobilovou honičku, ve které se prezidentská kolona postaví několika útočníkům na motorkách. Průjezd londýnskými ulicemi má šťávu, situace je přehledná a destrukce oponentů značně nekompromisní.
O bojích v ulicích můžeme mluvit v hodně podobném duchu. Butlerův hrdina se s tím příliš nemaže a jakmile má někoho na dostřel, likviduje jej efektivní střelou do hlavy. V soubojích muže proti muži si Butler vedle kopů a úderů pomáhá suchým stíráním oponentů, přičemž pro jadrný výraz nejde daleko. Bez zajímavosti není ani to, že se ulice Londýna proměnily v de facto válečnou zónu a některé akční scény toho využívají. Vidět na vlastní oči pokus o převrat v severoatlantické metropoli, to nenabízí zrovna každý film. A ani digitální destrukce londýnských dominant vlastně nakonec není v dokončeném filmu úplně marná.
Vrcholem všeho akčního běsnění je pak dlouhá přestřelka v ulici, kterou do značné míry sledujeme skrze táhlé záběry s minimem střihů. Kamera Butlera plynule následuje z krytu do krytu a v některých chvílích prezentovaná scéna dokonce připomíná akční videohru zabíranou z pohledu třetí osoby, kdy je kamera jen krok za zády ovládané postavičce. Úplně závěrečná akce pak na obětech taktéž nijak nešetří a do likvidace nepřátel se zapojí i prezident. Jednotlivé konfrontace jsou přitom po celou dobru přehledné a poměrně nápadité. A když si odmyslíte jakékoliv souvislosti, tak je film vlastně taková klasická fantazie o pomstě, kdy masoví vrazi dostanou velmi rychle a po zásluze oplaceno stejnou mincí, aniž by za to sošný hrdina nesl jakékoliv úřední nebo psychické následky.
Když ale od povrchní akční zábavy o krok ustoupíme, začne se před námi vynořovat poměrně ošklivý obraz toho, co film (ať už záměrně nebo kvůli tvůrčí lenosti) říká. Američané jsou vykresleni jako spasitelé světa. Jako jediní se nebojí vyhrnout rukávy, mají na to dostatek inteligence i odhodlanosti. Nekoukají však přitom nalevo ani napravo a nestarají se o nikoho jiného než o sebe. Tak je vlastně odstartován celý příběh. Americký dron zabije teroristovi celou rodinu, která na místě dle informací rozvědky neměla být. Film tenhle kolotoč násilí, které plodí násilí přejde suchým konstatováním a víc se o palčivé téma nezajímá.
Evropané jsou nemotorní popletové, kteří se Američanům akorát motají do cesty a potenciální terorista je vlastně kdokoliv, kdo pochází odněkud ze zbytku světa. Vůbec se neřeší nějaká politická realita (americké stíhačky si jen tak létají přes Evropu, protože je tam Morgan Freeman v roli viceprezidenta jednoduše poslal) a hlavní hrdina je vlastně masový vrah. Některé jeho průpovídky jsou přinejmenším diskutabilní a stejně tak je diskutabilní, jak by takový psychopat dostal k vysokému postavení v bezpečnostních složkách. V popravování nepřátel bez rozsudku se vyloženě vyžívá (aniž by to na něm zanechávalo viditelné následky) a podobnou politiku vlastně uplatňují úplně všichni klaďasové. I v situacích, kdy žádné nebezpečí nehrozí a oponent by mohl být zadržen (hnán před soud, vyslýchán pro získání informací klíčových pro zpravodajské služby), raději je pokaždé na místě zastřelen, protože pomsta je přeci tak sladká.
Verdikt
Ve vakuu by se jednalo o parádní akční podívanou. Při zasazení událostí do skutečného světa však nelze nevnímat pokřivenou filmovou morálku a politické (ne)názory. Značně extremistická fantazie od prostého užívání technicky zdařilé akční jízdy často odvádí pozornost a je na každém divákovi, nakolik se přes ni vůbec chce pokoušet přenést.
