Petr Václav byl svého času považován za velký režisérský talent. To mluvíme o období přelomu tisíciletí, kdy v sociálním dramatu Marian a vztahové depresárně Paralelní světy ukázal dvě rozdílné polohy, v nichž se osvědčil. Po delší odmlce se před dvěma lety připomněl Cestou ven, kterou navázal na romská témata nakousnutá v Marianovi. A tenhle film se dost líbil, posbíral víc než půltucet Českých lvů, a tak teď dostáváme něco podobného, pouze v trochu ambicióznější podobě.
Zatímco Cesta ven se soustředila na osudy jedné romské matky, která má kolem sebe spoustu problematických zjevů, letošní dílo hlavního hrdinu nemá. Namísto toho se točí kolem tří rodin, z nichž každá je svým nezaměnitelným způsobem úplně v háji.
Václav neriskoval a použil své již dříve osvědčené herce. Jednu rodinu tak zastupují Klaudia Dudová a Zdeněk Godla (oba z Cesty ven), druhou zase Karel Roden a Lenka Vlasáková, kteří si páreček střihli už v Paralelních světech. Tam se taky mihl i pátý do party Miroslav Hanuš, čímž Václav dotváří zajímavý herecký mikrosvět svých filmů. Asi nepřekvapí, že herci jsou přesně vedeni a své uvěřitelné a plastické role ztvárňují bez zaváhání. Vyzdvihnout si zaslouží hlavně Roden, jenž zdatně balancuje na hranici sebeparodie, kterou ale naštěstí nepřekročí. Jeho postava působí výrazně komicky a svými absurdními činy nechává vyniknout to horší z ostatních charakterů.
Při pohledu na panoptikum figur se nabízí paralela s Knoflíkáři. Tam ovšem postavy fungovaly zcela jinak, spíše s roztomilým nadhledem a většinou i komicky. Tady jsou však jediné stopy humoru velmi černé a spíše se jedná o další dílo, které v divákovi otřese zbytkem víry v lidstvo. Docela normální lidé totiž, vedeni svými osobními démony, dělají dost hrozné věci. A nejhorší je, když si uvědomíte, že se většinou nejedná o šílence či pokřivené osobnosti, ale poměrně reálné lidi, kterých je mezi námi spousta.
Stejně jako ve svých předchozích filmech má Václav trochu potíže s tempem. Některé epizodky vyšumí do ztracena, jiné se zbytečně vlečou a občas se pár událostí naopak semele tak rychle, že ani nebudete vědět jak. Tahle nekonzistence po chvíli brání většímu zapojení diváka, což je určitě škoda. Zábavnou minihrou naopak může být sledování změn barevnosti, kdy v určitých chvílích film přepíná mezi barevným a černobílým obrazem. Vyplatí se proto vnímat střídání nálad, jimiž jsou v danou chvíli postavy zmítány.
Hlavní poselství snímku je zřejmé a režisér se s ním nijak netají už v názvu - nikdy nejsme sami a náš život neprobíhá ve vakuu, nýbrž ve společnosti dalších lidí, které si obvykle nevybíráme. Narážení jednotlivých charakterů pak vede nejen k reálným akcím, ale i ke změnám vnitřního prožívání. Tuhle důležitou myšlenku je dobré si občas uvědomit a film ji až na občasná formální zaškobrtnutí sděluje dostatečně silně a lidsky.
Verdikt
Pro fanoušky Cesty ven se jedná o povinnost, která posouvá Václavovu tvorbě formálně i obsahově dál. Na současné společenské poměry se jedná o celkem odvážné dílo, které se snaží předat podstatné myšlenky. Jen ten způsob není místy tak zábavný, jak by být mohl.
