Magor z videopůjčovny, občanským jménem Quentin Tarantino, natočil v pořadí již svůj osmý film, a v žádném směru na něm nešetřil. Jako obvykle do něj sice obsadil většinou své staré známé, ale odhodlal se též k nečekanému kroku – vůbec poprvé v jeho filmu zní z naprosté většiny původní hudba, a aby toho nebylo málo, přizval si k tomu skladatele z nejpovolanějších – samotného Ennia Morriconeho. Českého fanouška navíc potěší, že oba pánové hudbu k filmu nahrávali v polovině minulého roku v Praze, společně s Českým národním symfonickým orchestrem.
Co se obrazu týče, Tarantino snímek chtěl natočit na speciální 70 mm formát Panavision, na který bylo natočeno pouze několik málo filmů (vesměs historické velkofilmy, ten poslední navíc v roce 1966), což zřejmě způsobilo nejednu vrásku lidem z produkce. Dobrá věc se však podařila, společnost Panavision potřebnou techniku dala dohromady, a režisér tak mohl natočit film podle svých představ. Bude se líbit i divákům?
Ano i ne. Ale popořádku. Osm hrozných (The Hateful Eight) je, jak už je u Tarantina dobrým zvykem, rozděleno na kapitoly. Zde jich je konkrétně šest. Zhruba první půlhodina se odehrává kdesi na cestě v zasněženém Wyomingu, kde se potkává první čtveřice „hrozných“. V dostavníku jede lovec lidí John Ruth, řečený Kat (Kurt Russel), spolu se svou zajatkyní Daisy Domergue (Jennifer Jason Leigh). Ti nejprve potkávají majora Marquise Warrena (Samuel L. Jackson), nechvalně proslulého lovce odměn, a o něco později ještě Chrise Mannixe (Walton Goggins), který tvrdí, že má být novým šerifem města Red Rock, do kterého všichni míří.
Kvůli sněhové bouři jsou cestovatelé nuceni vyhledat útočiště v Minniině galanterii, kde pak po celý zbytek filmu Tarantino rozehrává svou variaci na Agathu Christie. Místo majitelky zde totiž čtveřice narazí na Mexičana Boba (Demian Bichir), popravčího ze zmíněného městečka Red Rock, Oswalda Mobraye (Tim Roth), honáka Joea Gage (Michael Madsen) a konfederačního generála Sanforda Smitherse (Bruce Dern). Nikdo z nich se netváří dvakrát přívětivě a atmosféra už od počátku houstne.
Tarantino dává ve svém novém filmu vzpomenout zejména na svůj první celovečerní kousek, tedy na snímek Gauneři. První polovina je opravdu hodně upovídaná, má velmi pomalé tempo, a záleží na divákově vkusu, zda mu tento styl sedne. Osobně mi připadá upovídaná až moc, Tarantino se ve svých dialogových exhibicích začíná na můj vkus trochu utápět, přičemž zdaleka ne vše vyřčené je pro děj ve skutečnosti podstatné. Pomalé tempo navíc umocňuje fakt, že se většina filmu odehrává v jedné místnosti. Události naberou spád až ve chvíli, kdy postava Samuela L. Jacksona odvypráví jednu velmi brutální historku, po které se události zvrhnou v masakr, jenž si v ničem nezadá s prvním dílem Kill Billa.
Co se postav týče, jak už název napovídá, všichni jsou veskrze prohnilí, a divákovy sympatie si asi nikdo doopravdy nezíská. Herecky filmu vévodí trojice Jackson, Russel, Leigh, přičemž za řeč stojí díky reminiscenci své nejslavnější postavy zejména prvně jmenovaný, který strhává většinu pozornosti na sebe. Ostatní tak výrazní nejsou, zejména Michael Madsen ve filmu působí tak nějak zbytečně a Tim Roth, další z Tarantinových oblíbenců, hraje takovým způsobem, že působí dojmem, jako by Christoph Waltz tentokrát neměl čas, a tak za něj Angličan zaskočil.
Na závěr se sluší určitě prohodit pár slov o zmiňovaném nevšedním formátu, na který režisér film natočil. Extrémně širokoúhlé rámování záběrů ve filmu, který se takřka výhradně odehrává v jedné místnosti, možná zpočátku působí zvláštně, v dlouhých dialogových scénách, ve kterých se do záběru vejde více postav, však má své kouzlo a je určitě zpestřením. Navíc je to další z důkazů Tarantinovy nehynoucí lásky k celuloidu i k filmu jako takovému, takže je docela škoda, že u nás byl k vidění pouze digitální přepis.
Verdikt
Osm hrozných je typická tarantinovka, a jako taková bude zřejmě opět dělit diváky na dva tábory – kdo má Tarantina rád, bude velmi pravděpodobně spokojený, protože se dočká jeho dlouhých, propracovaných dialogů, jimiž je budováno napětí, které nakonec vyústí v nevyhnutelnou krvavou lázeň. A kdo tyto režisérovy trademarky rád nemá, nedočká se zde prakticky ničeho nového. Osobně se sice řadím do první skupiny, z novinky jsem však trochu na rozpacích. Tarantino prostě natočil další dialogový film (označení western je zde poněkud zavádějící), tentokrát to ve svých kreacích ovšem trochu přehání, téměř tři hodiny je zkrátka trochu moc. I tak je to ale pořád velmi slušná zábava, jakou v kinech nevidíme každý týden.
