Paolo Sorrentino je v současnosti miláčkem festivalové filmové scény, a každý další jeho počin předcházejí napjatá očekávání. Jestli jste s ním stejně jako já dosud neměli tu čest, rychle to koukejte napravit, protože jestli vám nevadí pomalu vyprávěné, tak trochu bizarní filmy, je docela velká šance, že by vám Mládí (Youth) mohlo zahrát do noty.
Děj je zasazený do hotelu ve švýcarských Alpách, kam rok co rok přijíždějí dva staří přátelé, aby si užili klidu, místních léčebných kůr a především jeden druhého. Oba se těší na to, až si zavzpomínají na dávno ztracené mládí, avšak tentokrát bude jejich společně strávený čas podstatně rušnější. Freda (Michael Caine) uhání vyslanec britského dvora, který si přeje, aby se vrátil z důchodu a ještě jednou dirigoval svoji nejslavnější symfonii. Jeho dcera a osobní asistentka Lena (Rachel Weisz), se kterou si nikdy nebyli příliš blízcí, navíc právě teď prochází manželským rozchodem. Mick (Harvey Keitel) se se skupinou mladých scenáristů horečnatě snaží vymyslet závěr svého nejnovějšího filmu. A společnost oběma pánům dělá také herecká hvězda Jimmy (Paul Dano), která se v úkrytu horského hotelu snaží ponořit do své příští role.
Film je z velké části sledem tichých konverzací. Hrdinové si povídají zdánlivě o ničem nebo otevřeně řeší poměrně zásadní životní otázky, v obou případech nicméně odhalují něco nového o sobě či o tématech mládí a stárnutí. Sorrentino nijak nepřekvapí tvrzením, že mládí je především stav ducha, avšak tuhle svou tezi potvrzuje květnatě. Postavy nejsou žádní suchaři, takže neprezentují svoje životní zkušenosti s nějakou škrobenou iluzí vlastní veledůležitosti. Naopak se umí zasmát sami sobě i okolí a pro sžíravou či jadrnou poznámku nejdou daleko.
Dobře napsanými dialogy a dobrými hereckými výkony to ale zdaleka nekončí. Mládí je na podobně konverzační film až překvapivě vizuálně opulentní. Sorentino se s látkou vysloveně mazlí. Inspirací pro překrásné záběry jsou mu šťavnaté alpské kopce, lidské bytosti i lidská architektura do těch kopců zasazená. Poetické záběry pak Sorentino se zjevnou rošťáckou chutí rozbíjí nečekanými výjevy, které se zbytkem filmu na první pohled nemají vůbec nic společného. Tu sledujeme řadu nahých důchodců, při jejich léčebných kůrách, tady se zase díváme na mladičkou prostitutku, kterou její matka přivádí do práce, aby movitým stařečkům uspokojila jejich choutky. Podobné momenty jsou ve filmu hodně stylizované a sugestivně nasvícené, takže působí skoro démonicky. Pro leckoho mohou být až bizarní, ale nelze jim upřít, že podtrhují celkovou magičnost, s jakou Mládí operuje.
Potíž je tak akorát v tom, že s přibývajícím časem je té magičnosti možná až moc. Snímek je s blížícím se koncem čím dál tím víc lyrický a dialogy ostré jako břitva se střídají s teskným sněním, které mají podtrhovat Sorentinovo sdělení, ale minimálně pro mě spíš zaváněly falešnou snahou o „umění“ popřípadě nepříjemně bolestivou paralelou k postavě Micka, který také neví, jak má završit svůj film. Přes to, že Mládí postupně dochází dech až příliš doslovně, rozhodně stojí za to jej okusit, dokud to dobré z něj trvá.
