Podzim je v plném proudu a naše kina se připravují na atraktivní nabídku oscarových snímků, které nás čekají v nadcházejících měsících. Jedním z prvních filmů, které se v současné nabídce vyjímají svou kvalitou, je Velká nádhera Paola Sorrentina.
Každý z nových filmů italského režiséra, scenáristy a spisovatele je očekávanou událostí, jež vzbudí na festivalech značných rozruch. Nejinak tomu bylo na festivalu v Cannes, do jehož soutěže jsou Sorrentinovy filmy zvány pravidelně. Velká nádhera byla považována za horkého kandidáta na Zlatou palmu, kterou nakonec překvapivě ukořistil Abdellatif Kechiche se svou detailní studií lesbického vztahu Život Adele. Ačkoliv je na podobné polemiky brzy, je velmi pravděpodobné, že v souvislosti s Oscarem za cizojazyčný film o Velké nádheře ještě uslyšíme. České diváky navštívil Sorrentinův dvorní herec Tony Servillo v roli seladona postiženého existenciální krizí poprvé na filmovém festivale v Karlových Varech a teď tedy konečně dorazil i do našich kin.
Jep Gambardella (Toni Servillo) je uznávaný novinář, kritik a autor úspěšného románu, který napsal jako mladý, zamilovaný spisovatel plný elánu. Po příchodu do Říma propadl společenskému životu města a během let se proměnil do krále hýřivých večírků, uznávané osobnosti mezi povrchními celebritami a vyprázdněnou smetánkou. Nevzpomenout si na Sladký život od italského velikána Federica Felliniho je zhola nemožné, přesto Velká nádhera není pouhým falzifikátem a kopií klasiky. Servillova figura je na rozdíl od Marcella Mastroianniho mnohem více cynická a společensky ošlehaná, nejedná se již o mladého Candida, který by hltal zkaženost římského života s mladistvou dychtivostí. Jep, jenž čerstvě překročil hranici 65 let, se dovídá o úmrtí ženy, kterou vášnivě miloval a jejichž lásku přetavil do oceňovaného románu. Rázem se pod arogantní, znuděnou tváří začne probouzet sentiment a pocit prázdnoty. Nepromarnil Jep svůj život?
Hned v prvních záběrech pochopíme, že Jep figuruje spíše jako průvodce, než plnokrevný hrdina a tím skutečným středobodem filmu je sám Řím. Město rozkročené mezi posvátným a světským, město s přenádhernou kulturní tradicí, jež vyvolává pocit věčnosti, což je v přímém kontrastu s bloudícím Jepem, který pod náhlým záchvěvem konečnosti své vlastní existence hledá inspiraci k napsání další knihy, k vytvoření něčeho smysluplného.
Sorrentino nesdílí s Fellinim jen lásku k Římu a cit pro kritiku italské společnosti a víry, ale ve filmu můžeme také najít výrazný motiv promrhání života, který Velkou nádheru spojuje s dalším Felliniho filmem 8 ½. Bezobsažné, povrchní tlachání Jepových přátel, kterými protagonista pohrdá, pro změnu připomíná tvorbu italského klasika Ettora Scoly (především jeho povídkový film Terasa).
V svých starších filmech Tady to musí být nebo Důsledky lásky využívá autor hlavního hrdinu také jako pozorovatele, který prochází jakýmsi vnitřním přerodem nebo krizí, v Důsledcích lásky Servillo ve své neživosti a strnulosti dochází až do extrémních poloh. Velká nádhera tak po obsahové stránce nikterak nevyčnívá, její skutečná jedinečnost tkví v hravosti s formou filmu, která v kontextu Sorrentinovy tvorby nemá obdob. Fascinující kamera Lucy Bigazziho, který si doslova vypiplal každičký jednotlivý záběr k dokonalosti, barevné kompozice, kamerové jízdy a dynamická kamera obecně jakoby ještě zvýrazňovala Jepovu životní nehybnost. Hudební podkres je pestrý a odvážný, Sorrentino kombinuje italský pop, melancholické kytarovky, electro s vážnou hudbou, údajně jako znázornění rozhárané římské společnosti, nicméně každá hudební vložka sedí dokonale.
Verdikt
Velká nádhera platí za naprosté zjevení a nezařaditelný kousek v současném evropském filmu. Vyžaduje soustředěnost, ale je tak podmanivá, že si získá i diváka, který náročnější kinematografii nevyhledává. Klenot obroušený k preciznosti, charizmatický herec, jímavý scénář a plnohodnotný filmový zážitek.
