Každý významnější režisér má ve svém rukopise něco charakteristického – od určitého úhlu kamery, přes nejrůznější oblety až po téma dialogů nebo vlastní neviditelné cameo. Giuseppe Tornatore má poznávací znamení své tvorby poněkud vnitřnější povahy. Jeho snímky se totiž promítají výhradně za doprovodu soundtracku od Ennia Morriconeho a hrají na silně tklivou strunu, aniž by se uchylovaly k lacinému vydírání. I přesto, že často mají až hladivou náladu, mají je rádi diváci i kritici. Například Bio Ráj sázelo na nostalgii, Legenda o „1900“ na tesknou notu. Nejvyšší nabídka jde na publikum ještě trochu jinak.
Její hlavní postavou je znalec umění Virgil (Geoffrey Rush), který je jedním z nejuznávanějších moderátorů vrcholných uměleckých dražeb. Jinak je to ale samotář, který si kromě svého pracovního asistenta popovídá jen s kumpánem Billym (Donald Sutherland), který mu občas nějaké to významné dílo přihraje, případně pak s mladým restaurátorem Robertem (Jim Sturgess). Zlom přijde, když se mu naskytne možnost postarat se o dědictví jisté Claire. To skýtá hromadu více či méně zajímavých objektů, ale zdaleka nejzajímavější je ve starém obrovském domě samotná dědička. Ta totiž z psychických důvodů nedochází nejen na pracovní schůzky s Virgilem, ale ani nikam jinam. Přesto právě takhle křehká dívka naváže bližší kontakt s tak strohým člověkem, jakým je Virgil. A to je vlastně jen začátek celého příběhu.
I vzhledem k více než slušnému hereckému obsazení asi netřeba říkat, že pokud v někom dějová premisa budí dojem průhledné romance, čeká na dotyčného příjemné překvapení. Jakkoli je hlavní hrdina fascinován neznámou Claire, neznamená to, že Tornatore stočí kormidlo směrem k rozvláčným vyznáním. Scénář celou dobu sleduje linku „uměleckou“, plnou poutavě gradovaných dražeb; linku jemně nostalgickou a konverzační, kde rozevlátý Robert sestavuje složitou kovovou památku; a konečně i linku psychologicky romantickou.
Důležité je, že všechny linky postupují kupředu zhruba stejnou měrou a dovedou neustále překvapovat. A to ať už příběhu zrovna dodává na síle porce nostalgie, postupně gradovaný zvrat nebo překvapivá metafora. Je potom radost po těchto příběhových nitkách postupovat se šarmantním Rushem, jehož herecká síla vynikne jak na dražbách, při kterých srší charismatem, tak v pomalejších konverzačních pasážích, v dialogu s kýmkoli. A když se pak jeho postava prochází rozlehlým domem plným nevyslovitelné atmosféry, je snadné se v Nejvyšší nabídce ztratit už úplně.
Těžko říct, jak to režisér Tornatore dělá, ale pocit, že dokonale rozumí lidem, dokáže navodit i tentokrát. Necílí tu na úplně nejvyšší příčky, protože se jeho nejnovější počin podobá spíše vysoce kvalitní žánrovce než všeobjímajícímu dramatu, které z diváka neodpluje ještě dlouhé týdny po projekci. Díky tomu ale nemohou přijít zkrátka ani diváci, kteří jindy příliš neholdují „lidským“ příběhům ze života. Tvůrcova jistá ruka nedovolí z jasně cílené story odbočovat k přílišné abstrakci a snění. Nezbývá tedy, než abyste se sami přesvědčili, jestli přihodíte svou nabídku právě na tohle dílo.
