Videoherní prokletí žije dál. Sem tam se podaří na motivy her natočit nějaký lehce nadprůměrný film, ale většina adaptací je prostě mizerná. Změnit se to nepodařilo ani novému Hitmanovi, s podtitulem Agent 47.
Ze začátku se přitom zdá, že by někam do průměru by se Agent měl vyšplhat bez potíží. Neúnavný zabiják s holou hlavou zlikviduje hned v úvodu výzvědnou buňku. Bez zdlouhavých úvodních řečí a docela stylově. Film po nás od úplného začátku chce, abychom se smířili s naprosto neuvěřitelným využíváním moderních technologií, které z Agenta 47 dělají všemocného boha, ale jakmile počítače a dálkově ovládané trhaviny vystřídají pěsti a pistole, je celkem na co koukat.
Pravda, akce je až příliš stylizovaná a každou chvíli plešatý zabiják zmrzne na zlomek sekundy ve straaašně oslňující póze, nejspíš, aby připomněl nějaký ikonický moment z herní předlohy nebo minimálně pohyby animované postavičky. Jinak ale choreografie soubojů není vůbec špatná a nešetří stylizovanou brutalitou. Rupert Friend v titulární roli má ten správně stoický výraz a v pohybu mu není těžké uvěřit, že je skutečně vynikajícím atletem se skvělými bojovými instinkty.
Po čem Agent 47 pátrá? Po lokaci jisté Katie (Hannah Ware). Ani úvod s ní není úplně špatný, když dívku sledujeme, jak pátrá po jakémsi postarším muži a vlastně ani pořádně neví, kdo to je a kdo je ona sama. Neustále je na útěku, neustále se ohlíží přes rameno. A napětí se stupňuje, když Katiu najde jistý John Smith (Zachary Quinto) a přesvědčuje ji, že pokud nechce, aby ji Agent 47 zlikvidoval, musí jít okamžitě s ním a věřit mu na slovo.
Někde v těchto místech se film začíná rozpadat. Úprk před mlčenlivým Agentem 47 by mohl mít docela grády, zvlášť když nemluvný stroj na zabíjení vzdáleně evokuje Terminátora nebo agenty z Matrixu. Jenže na většinu diváků nemůže fungovat vypravěčský bluff, kterým se nás filmaři snaží převézt. Viděli jsme plakáty, viděli jsme trailery. Víme, že série filmů i her se jmenuje Hitman, a že je v ní protagonistou plešatý Hitman. Je tedy zřejmé, že zabiják nepřišel Katiu zlikvidovat, a že on v tomhle příběhu není ten zlý. Zvlášť, když se Zachary Quinto celou dobu tváří stylem „podívejte, jak něco skrývám“.
Podobně nepřesvědčivě je vystavěný i zbytek řídkého děje, který pojednává o tom, jak obě strany konfliktu snaží jako první dostat ke klíči k nekonečným zástupům superagentů. A o nic silnější nejsou ani dialogy, což asi není nijak překvapivé, když vezmeme v potaz, že je má zčásti na svědomí Skip Woods, který se může pochlubit Operací Hacker nebo Smrtonosnou pastí 5. Jakmile se tak ve filmu mluví déle než pár sekund, funguje Hitman líp, než Rohypnol rozpuštěný ve sklenici horkého mléka. Herci jsou tlačeni do křečovitých výkonů a místy působí vyloženě amatérsky. Přitom o Quintovi i Friendovi víme, že hrát umí a Ciarán Hinds v jedné z vedlejších úloh je obvykle rovnou pan herec. Tady jen sype otravnou expozici a srdceryvné proslovy.
Po většinu času se film bere smrtelně vážně, což neustále zdůrazňuje Hitmanův kamenný výraz a jeho strojově kalkulující přednes. To je ale v křiklavém protikladu nejen s vykonstruovaným dějem a směšnými dialogy, ale i s akčními scénami. Ty jsou postupně šílenější a šílenější. Nic nemá nějakou vnitřní logiku, všechno se dělá jen na efekt. Aby to vypadalo stylově a spoluutvářelo obraz geniálního zabijáka.
Hitman několikrát během jedné přestřelky stihne vyměnit převlek (asi, že je to ve hrách), jindy se akce odehrává příhodně v hale se zapnutým obřím leteckým motorem, pak se zase auto uprostřed rušného velkoměsta zastavuje vystřelováním kotvících lan. Jako by chtěli autoři dojem, že sledujeme šílenou videohru dovést k dokonalosti, jsou akční scény také často proložené naprosto ohyzdnými digitálními triky. Zvlášť když vizuální efekty nahrazují živé lidi, je to okamžitě poznat a to nejen kvůli nedokonalému zpracování, ale i z naprosto nelidských pohybů, kterých jsou najednou figury schopny. Možná jde o záměrnou stylizaci, ale každopádně je to nesmírně rušivé a zbytečně to odvádí pozornost od choreograficky slušné práce kaskadérů, které není ve filmu úplně málo. Kupříkladu nedávný John Wick měl akci obdobně dynamickou, avšak obešel se bez jakýchkoliv digitálních nesmyslů a hrdina byl ve výsledku o to větší drsňák.
Verdikt
Režisér Aleksander Bach v minulosti nikdy nenatočil celovečerní film. V debutu jako by se pokoušel na plátno doslovně přenést kouzlo počítačových her, ale nefunguje to ani trochu. Příběhové pasáže jsou po vzoru her (těch nedotažených) něco, co se musí přetrpět, aby se mohlo zase střílet. Nějak se jednotlivé levely pospojovat musí, že. Jenže samotné akční sekvence dostatečnou hodnotou nejsou. Občas jsou docela slušné, ale přehnaný důraz na vizualitu bez obsahu a nelogickou efektnost neustále rozbíjejí filmovou iluzi a připomínají, že tohle je vlastně „jen“ adaptace „hloupých“ videoher, které jako by filmaři stále nedokázali uchopit nebo vlastně ani nechtěli brát vážně.
