Hrdinou Pixelů je Brenner (Adam Sandler), montér domácích spotřebičů, který v dětství býval hvězdou v hraní automatových videoher. Právě kvůli tomuhle mistrovství jej v současnosti jako vojenského poradce naverbuje prezident Spojených států (Kevin James), když na Zemi zaútočí mimozemšťané, kteří mají podobu videoher přelomu 70. a 80. let minulého století. Nechybí Pac-Man, Space Invaders, Tetris nebo Donkey Kong. Brenner sestaví tým podobně zkušených pařanů a společně se pokusí kostičkatým nájezdníkům zatnout tipec.
Na počátku všeho byl krátký film, pojmenovaný taktéž Pixely (Pixels). Právě ten přišel se zábavnou premisou, kdy svět napadnou postavičky z osmibitových videoher a postupně všechno kolem sebe přeměňují v barevné kostičky (tedy trojrozměrné pixely). Někoho v Hollywoodu posléze napadlo, že by se krátká hříčka dala roztáhnout na celovečerní film.
Což ještě nemusí být sám o sobě až tak mizerný nápad. Míra nostalgie je mezi konzumenty popkultury vysoká, zajímavý vizuál se jistě dá rozvíjet. Nějaký dravý mladý filmař by možná z konceptu dokázal vykřesat naprosto šílenou podívanou. Jenže ouha, celovečerní podobu si vzal na starost producent Adam Sandler, který se snímku rozhodl vtisknout ducha svých komedií, které zvlášť v posledních letech seká bez špetky invence, podle jednoho mustru. Určitou protiváhou je mu naopak zkušený režisér Chris Columbus, matador rodinných dobrodružných filmů, jenž nám mimo jiného dal Sám doma nebo první díly Harryho Pottera.
Výsledek jejich spolupráce skutečně je mixem původního námětu a dvou odlišných filmařských přístupů. Columbus tu vystupuje jako zkušený rutinér, který přehledně vypráví, udržuje slušné tempo a nedělá mu problém kombinovat absurdní mimozemšťany, netradiční akční scény a komedii. Pak je tu scénář, na kterém se podílel jeden z tradičních Sandlarových kolegů, Tim Herlihy. Ten sice pracoval i na řadě starších sandlerovek, které ještě měly šťávu, ale v Pixelech bohužel dostáváme přesně to, co Adam předvádí v posledních letech.
Hlavní hrdina vystupuje jako křupan, ale pod drsnou slupkou se skrývá nejchytřejší muž v místnosti, připravený setřít kohokoliv, kdo se mu znelíbí. Přesto, že je to naprostý nezdvořák a kromě zachraňování Země je k ničemu, vládní zmocněnkyně Violet, v podání krásné Michelle Monaghan, po něm samozřejmě jede, protože hrdina má srdíčko na správném místě a jde mu paření starých videoher. Samotnou Violet jde shrnout slovy „upjatá a sexy“, což jsou její prakticky jediné vlastnosti. Hádejte, kterou z nich Sandlerův „šarm“ zneutralizuje, aby jej Violet byla hodna.
Kevin James pro jednou není otravný svou pověstnou přebujelou energií, ale to je asi největší pozitivum, které s ním jde spojit. Jinak jeho postava slouží jako zdroj předvídatelných vtípků ve stylu „haha, americký prezident je tlustý, haha tlusťoch tancuje" apod.. Podobně je na tom Josh Gad v roli jednoho z videoherních mistrů. Většinou se máme smát tomu, že je to největší loser pod sluncem, je perverzní nebo hystericky ječí. Posledního videoherního šampióna hraje Peter Dinklage, což by za normálních okolností mohla být výhra. Dinklage svůj komediální talent prokázal mnohokrát a otevřenost podobně šíleným konceptům předvedl už třeba ve snímku Knights of Badassdom. Tady nemá moc co hrát a ještě v našich kinech jeho geniální přednes zazdil dabing. V původním znění se film nepromítá.
Styl humoru je klasicky sandlerovský, kdy se mísí svým způsobem rodinná atmosféra se sprostými narážkami, urážkami a již zmiňovaným zesměšňováním jednotlivých hrdinů a jejich případných tělesných i duševních disproporcí. Občas to je vtipné, často předvídatelné, tu a tam vyloženě trapné. Vůbec nejzábavnější tak bývá, když se film pořádně zakousne do svého námětu. Na svět útočí objekty složené ze „skleněných“ kostek, které v kostky mění pozemšťany i jejich města a následně je rozbíjejí na padrť, jak křehké domečky z Lega. Všude se prohánějí objekty složené z trojrozměrných pixelů, které v kostičkách vybuchují, hoří či vypouští tekutiny. Hráči i nehráči snadno poznají populární postavičky, hráči si povšimnou i dalších odkazů a pomrknutí. A když se hrdinové postaví vetřelcům v tvrďáckých pózách s obřími kulomety, prostě se nejde nepousmát – Kdo by to byl čekal, že Sandlera někdy uvidíme jako „akčního“ hrdinu.
Verdikt
Pixely jsou neškodnou blbůstkou, která těží ze zajímavé premisy. Tu sice nedokáže nikdy pořádně vyždímat, ale místy dovedou být videoherní motivy z kostiček roztomilé a dýchá z nich určitá nostalgie. Zkušený režisér Columbus má film pevně v rukou, a tak nikdy nedojde na skutečnou nudu, ale většinou ani na vyloženou zábavu. Za to mohou především šablonovití sandlerovští hrdinové a pubescentní Sandlerův humor, který jen málokdy dovede překvapit a srdečně rozesmát. Lego příběh rozsypával kostičky výrazně zajímavějším způsobem, mnohem osobitější poctou osmibitovým videohrám je zase Scott Pilgrim.
