Dítě číslo 44 (Child 44) od Toma Roba Smithe jsem nečetl, avšak zápletka na mne působila neotřele a pozitivní ohlasy dávaly naději, že i ve filmové podobě bude o co stát. Dobré látky se chytla řádka dobrých herců, bohužel ale také režisér Daniel Espinosa, který nám naposledy před lety nadělil totálně uzívaného Nepřítele pod ochranou. Od té doby se z něj spolehlivý tvůrce pořád ještě nestal.
Zdaleka nejzajímavější je na Dítěti číslo 44 prostředí, v jakém se odehrává. Děj je zasazen do stalinistického Sovětského svazu 50. let minulého století. Lev Demidov (Tom Hardy) se za druhé světové války vyznamenal jako hrdina, a tak drží vysokou funkci v policejní jednotce při ministerstvu pro vnitrostátní bezpečnost. Má krásnou ženu (Noomi Rapace), žije v relativním luxusu. Občas má sice určité pochybnosti, když musí popohánět ke „spravedlnosti“ údajné vlastizrádce, avšak svědomí jej netrápí natolik, aby měl potíže držet ústa a krok. Situace se změní, když jeho příteli někdo zavraždí syna. O násilné podstatě činu nemůže být pochyb, avšak vražda je kapitalistický nešvar, který v socialistickém ráji neexistuje. Demidovo vyptávání tak nezůstane bez odezvy, avšak i přes kariérní a osobní rány, které jej čekají, nemůže případ nechat spát.
Jako detektivka ale Dítě číslo 44 příliš nefunguje. Vlastnímu případu není věnováno mnoho času, místo poctivého sledování stop dostáváme spíše sled náhod. Minimum se dozvídáme o vrahově motivaci a obecně na něm není mnoho, co by stálo za pozornost. Vrahovo řádění tak funguje především jako katalyzátor dalších událostí ve Lvově životě. Což by samozřejmě až tak nevadilo, kdyby ke konci nezačala detektivní linka převažovat. Film se tím pádem snaží vyvrcholit přes svoji zdaleka nejméně zajímavou stránku a všechno co je (obzvlášť v první polovině) zajímavé, je v tu chvíli dlouho pozapomenuto a přichází tak trochu vniveč.
Více než vyšetřování jsou zajímavé okolnosti, za jakých je prováděno a vůbec zachycení života ve stalinistickém SSSR, podaném z pohledu člověka, kterého ani vysoké postavení neuchránilo před zvráceným režimem a jeho zbabělými přisluhovači. Už vizuálně se daří vytvořit kulisu Sovětského svazu jako depresivní země, ve které vás zahubí bída nebo se zblázníte z ponurého prostředí, plného strachu a paranoie. I blahobyt vládnoucí třídy je chladný a dusivý. Města jsou otlučená a špinavá, venkov symbolizují tovární haly a kouřící komíny.
V takovém prostředí sledujeme drsné praktiky tajné policie, která při vyhledávání zrádců režimu neřeší vinu nebo nevinu, pouze plní politickou objednávku. Na Lvově příkladu sledujeme, jak si člověk v atmosféře strachu nemůže být jistý ani před svými nejbližšími a postupně rozkrýváme i to, jakým nechutným způsobem pokřivil režim vztah s jeho manželkou. To všechno je fascinující sonda do života v Sovětském svazu. Jenže jak už jsem říkal, vztahové a společenské drama postupně víc a víc ustupuje detektivní linii, která ničím zajímavá není.
Pro našince je příjemným ozvláštněním ještě natáčení v České republice. Podvědomě tak hledáte známá místa a známé tváře. Ve finále jich zas tolik není. Nikdo z Čechů nedostal skutečně důležitou roli a jednotlivé exteriéry jsou často zabírány dost zblízka, zřejmě aby byly dostatečně anonymní a mohly se vydávat za Moskvu bez nějakých větších úprav. Zas tak moc to nevadí, ale určitý televizní look to filmu dává a o něco rozmáchlejší kamera by Dítěti rozhodně prospěla. Čeho si nevšímat prakticky neustále, je ruský přízvuk, se kterým postavy mluví. Filmaři se tak zřejmě snaží dodat snímku na autenticitě, ale je to jenom rušivé. Tom Hardy občas při namáhání hlasu nemá daleko k Baneovi z Batmana a to asi opravdu nikdo nechtěl...
Verdikt
Dítě číslo 44 je zajímavé díky zasazení do prostředí vládních fízlů Sovětského svazu a díky osobním dramatům, která se v kruté době odehrávají. Momenty jako ten, ve kterém se rodina radí o tom, zda vydat jednoho ze svých členů na smrt, aby zachránila ty ostatní, jsou silné. Jakmile se ale snaží film opřít o nezajímavé detektivní pátrání bez napětí, nečiší najednou úmorná šeď jenom z kulis. Nakonec to celé působí skoro jako rozpačitý pilot k televiznímu seriálu, kterému nevyšel první případ, ale do budoucna má připravený slušný základ, ze kterého lze vycházet. Jenže tohle je film a ten má šanci zapůsobit na diváka jen jednu.
