Řekněme si to na rovinu. Pokračování po dvaceti (a více) letech skoro nikdy nejsou dobrý nápad. Obzvlášť v případě komedií, kdy je opakování toho stejného po dvou desetiletích vyloženě odvážné a výsledek jen málokdy uspokojí fanoušky série. Přesně tímto problémem trpí dlouho odkládaný sequel ke kultovní komedii Blbý a blbější. Ta v roce 1994 společně s Maskou a Acem Venturou katapultovala Jima Carreyho do pozice komediální superstar, kde Jim pohodlně sedával ještě dlouhá léta poté. Režiséři prvního (a druhého) dílu, bratři Farrellyovi, naopak tehdy dosáhli svého absolutního vrcholu, když se balancováním mezi buranským a nekorektním humorem přesně strefili do chutí diváků. I když je o dvacet let později popularita podobného humoru o poznání níž, dvojka Blbýho a blbějšího vychází ze souboje se současností celkem se ctí.
Harry a Lloyd (Jim Carrey a Jeff Daniels) se za ta léta vůbec nezměnili. Neustále se poflakují, šprýmaří a trochu i vzpomínají na staré časy. Když ale Harry Lloydovi prozradí, že mu selhávají ledviny a potřebuje najít svou dlouho ztracenou dceru, aby ji požádal o darování orgánu, oba hlupáci se podruhé vydávají na cestu skrz Ameriku. Je to správně dementní zápletka, která vrací oba hrdiny tam, kde jim to v prvním díle sedlo nejlépe. A i když je Návrat blbýho a blbějšího jeden z těch filmů, který by si zasloužil o půl hodiny sestříhat, je v jednom momentu tak neskutečně vtipný, že skoro zapomenete i na komediální dno předvedené v momentě druhém.
Návrat Harryho a Lloyda by se dal rozdělit na tři části. Úvodní půlhodinku, kdy dojde k nutné expozici, cameím několika postav z prvního dílu a oba herci se spíš tak rozehřívají na hlavní chod v podobě road tripu. Poté samotná cesta, samozřejmý vrchol filmu plný geniálních gagů a toho nejlepšího z grimas Jima Carreyho. A jako poslední přijde už hodně vyčpělý a extrémně natažený finální akt. Chápu, že chtěli Farrellyovi v podstatě převzít stejnou příběhovou formuli z prvního dílu a aplikovat ji i ve dvojce, ale v tomto případě to úplně nefunguje. Zatímco v jedničce byli oba hrdinové po celou stopáž za prostoduché sympaťáky, dvojka jde ve finále příliš daleko, dělá z Harryho a Lloyda až příliš velké idioty. A to až do bodu, kdy to zkrátka přestane být vtipné.
Jenže je tu ten druhý akt. Ta část, která ospravedlňuje i ty nejtrapnější momenty ze závěru filmu. Cesta napříč Amerikou sedne Harrymu s Lloydem i napodruhé, zvlášť když se k nim na chvíli připojí i výborný Rob Riggle (ulítlý tělocvikář z 21 Jump Street). Párování oblíbených postav se svérázným nováčkem je vždy sázka s ďáblem, ale Farrellyům se to tentokrát vyvedlo náramně. Veškeré gagy této trojice patří k tomu vůbec nejlepšímu, co film po komediální stránce nabízí. Je to stále ten stejný obhroublý, křupanský humor, ale většina jejich scén je vygradována do tak absurdních výšin, že začnou být neuvěřitelně vtipné. Dokonce tak moc, že když jsem o pár minut později sledoval jeden z méně povedených momentů, tak jsem se začal smát jen při pomyšlení na deset minut starou scénu.
Škoda, že v podobném stylu Návrat blbýho a blbějšího nekončí, ale táhne se ještě dalších čtyřicet minut. Vyústění zápletky má sice ten nutný náboj nepravděpodobnosti a čiré demence, který od Farrellyových chceme vidět, ale je až překvapivé, jak je samotná finální konfrontace na humor skoupá.
Přesně v tu chvíli také nastane moment, kdy si uvědomíte, že vlastně sledujete celkem nepovedenou komedii s několika božími, nezapomenutelnými scénami. Ty ale tak zásadně převyšují všechno ostatní ve filmu, že vlastně ani nemáte chuť druhý výlet Harryho a Lloyda úplně odstřelit. Nehrají na nostalgii tak moc, jak by mohli. Místo toho se snaží o znovuvytvoření toho samého feelingu skrz dvouhodinový nával nových hloupých a nekorektních fórů. Ne vždy jim všechno klapne, občas zacházejí moc daleko, ale v částech jim to šlape jako v mládí. Rozhodně více, než byste čekali od pokračování po dvaceti letech.
Verdikt
Jedna věc se Farrellyům musí nechat. Návrat blbýho a blbějšího sice hraje na opakování stále stejného vtipu, ale nevrací se k odkazu prvního dílu vůbec tak často, jak by se z trailerů a plakátů dalo čekat. Mezi hochy z Jump Street nebo Šéfů na zabití už nejsou Harry s Lloydem žádné komediální rakety, ale stále dokážou rozesmát mnohem víc, než by člověk po tolika letech čekal. I díky několika fantastickým fórům jim odpustíte slabší finálovou třetinu a solidní množství vyloženě zpackaných vtípků.
