Režiséři a scenáristé Phil Lord s Chrisem Millerem byli vždycky kluci šikovný. Klapalo jim tom spolu u 21 Jump Street, klapalo jim to u Lego Movie a klape jim to i u 22 Jump Street.
Jenko a Schmidt se po uzavření případu na střední škole vrací do služby v pokračování úspěšné komedie, která tentokrát s přechodem do vysokoškolského prostředí dostává zdánlivě vyzrálejší a rádoby intelektuálnější nádech. Vyzrálejší a tím pádem zábavnější jsou jak dialogy a hlášky, tak i samotní viditelně přestárlí protagonisté. Přechod na univerzitu příběhu vyloženě sednul. 22 Jump street po celou dobu solidně baví a bránice si ani na chvíli neodpočine - vtipy jsou vybroušenější a ve scénáři jsou nasázené jak samopalem. Filmové nadšence budou bavit i popkulturní narážky a slovní hříčky, kterých je tu požehnaně. Stejně jako jednička je dvojka také vizuálně vyšperkovaná, má skvělý soundtrack a příběh šlape jak hodinky.
Herecké obsazení Jonahem Hillem a Channingem Tatumem se naštěstí nezměnilo a Tatum si tak, možná trochu nečekaně, potvrzuje pověst výborného komika, který baví, i když vlastně nic moc nedělá. Nad novou laťku geniální komediality se vyšvihnul Ice Cube, jehož scény patří mezi to nejlepší, co scenáristi vyprodukovali. Ostatně se ve filmu nezapře, že Lord s Millerem patří k momentálně vládnoucí špičce Hollywoodu. I v předvídatelném a plochém ději, který logiku staví stranou a ve spoustě scén viditelně ustupuje humoru, dokážou diváka dokonale mást, vždycky být o krok napřed a ve správné chvíli překvapit správně mířenou akcí. Že si kompozicí záběrů nebo scénářem utahují z jiných známých komediálních kriminálek, už je jen drobným šprýmem, byť občas dost nepřehlédnutelným.
Nová Jump Street si krom původní dějové linky, která plynule navazuje na jedničku, mimo jiné zahrává i s tématem vysokoškolského bratrstva a nekončící pařby, které už se v komediích letošního roku objevilo, nicméně Jenko a Schmidt baví bez námahy suverénně víc, než Efronovi Sousedi, kteří byli jen plochou náloží pubertálního humoru. Toho se sice u Tatuma s Hillem částečně také dočkáme, ovšem v mnohem sofistikovanější verzi, takže nehrozí morální kocovina z toho, jakým krávovinám se člověk vlastně směje.
Nebudu zastírat, že 21 Jump Street považuji za skvělou komedii, která přes středoškolské téma dokáže bavit podstatně víc než laciný sexuální humor Setha Rogena ve zmiňovaných Sousedech. Dvaadvacítka je přitom coby "univerzitní" díl k pubertálnímu humoru ještě náchylnější. Nebojím se ale tvrdit, že Lord s Millerem udrželi pěkně vysoko nejen laťku vkusu, ale také laťku kvality. Spolu s Dvaadvacítkou si hrábli ještě o chlup výš, než s první Jump Street.
Verdikt
Lord a Miller dali dohromady ucelený příběh, kterému nic podstatného nechybí, spolehlivě celou dobu baví, je nabušený hláškami a vtipy, trošku si sice zaškobrtne těsně před koncem, který se může zdát trochu dlouhý, ale má v příběhu svůj smysl. Geniální závěrečné titulky jsou pak třešinkou na dortu, na kterou vřele doporučuji počkat a vydržet až do konce.
