Před pěti lety se Radim Špaček předvedl silným thrillerem Pouta, který po dlouhé době ukazoval z komunismu také něco jiného než hořkosladké osudy „obyčejných lidí“, jak je v porevoluční české kinematografii zvykem. Jeho další film tak logicky budil zvědavost, která, alespoň v mém případě, byla nakonec ukojena přinejlepším napůl. I Místa si jdou svou cestou, nehledě na konvence, ale o jednoznačně pozitivních dojmech už se tentokrát hovořit nedá.
Děj se odehrává v jakémsi nedávném bezčasí, v ospalém maloměstě obklopeném mrtvými pomníky dávno zašlé industriální slávy. Kde se kdysi vypínaly k nebi pyšné továrny, zůstávají dneska jen zarostlé krabice, do kterých se chodí zašít místní mládež. Konkrétně tedy nerozluční kamarádi Adam (Vladimír Polívka) a Marek (Jan Cina). Dva rebelové bez příčiny v zatuchlém městečku neváhají dělat ramena na místní ranaře a opičky na starší obyvatelstvo, ve skutečnosti ale ani nemají pořádnou práci a jakékoliv vyhlídky. Polehčujícími okolnostmi budiž neúrodné prostředí, ve kterém vzklíčili a nikterak příkladní rodiče, pro které je vrcholem úspěchu, když svoje potomky udrží naživu.
Přátelství i bezstarostné proplouvání začnou nabírat trhliny ve chvíli, kdy oběma pánům do života vstoupí podobně znuděná Anna (Johana Matoušková) a její otec (Jiří Štrébl). Tatík hlídá jedinou dceru jako oko v hlavě a jakožto místní podnikatelské zvíře je zvyklý, že je vždy po jeho. Anna má potřebu o to více vyvádět a vzdorovat, což je o to výraznější, protože si je zároveň vědoma otcovy všemocné ochranné ruky.
Zpočátku se Místa tváří jako v zásadě tradiční drama o dospívání. Pánové i dáma tropí klackovité vylomeniny, které jsou z části obdivuhodné, ve svém vzdoru proti šedi, z části naivní, hloupé či vyloženě protivné. Vzhledem k věku a okolnostem jsou excesy naštěstí vždy alespoň částečně pochopitelné, popřípadě je z nich cítit určitá dávka sebeironie. Z odrůstajících puberťáků se nikdy nestanou monstra přesvědčená o své jedinečnosti nebo ukřivdění bolestínkové.
Co film odlišuje od podobných snímků, je především unikátní nálada. Nejrůznější rozvaliny, industriální kulisy a šeď maloměsta jsou věčně zalité sluncem a snímány z velkorysých celků, což zajímavě kontrastuje s poměrně depresivní a stísněnou situací hrdinů. Většina záběrů se líně táhne a poetické vyprávění zřejmě mají podporovat i hodně květnaté dialogy, s těmi jsem se však nikdy neztotožnil.
Dialogy jsou tak akorát na hraně, kdy ještě nejsou dost odtržené od reality na to aby byly vyloženě jedinečné a staly se důvodem, proč si člověk film okamžitě vybaví, rozhodně takhle ale ani nikdo nemluví. A tak převážně mladí herci mají co dělat, aby se s nepřirozenými větami nějak přirozeně popasovali. Nejhorší to má Vladimír Polívka, jehož ústřední Adam je asi nejstřídmější postavou celého filmu a obecně toho moc nenamluví. Hyperaktivní Marek i věčně vyhrocená Anna jsou povětšinou zachycení v nějaké póze nebo afektu, takže jejich podání působí malinko přirozeněji. Jiří Štrébl však jasně ukazuje, že letité zkušenosti nic nepřekoná, protože jeho lokální kmotříček je v zásadě neskutečně teatrální, přesto se ho Štréblovi snaží držet v nějaké uvěřitelné rovině.
Právě s Anniným otcem souvisí určitá dějová změna, kdy se do maloměstské story začnou vkrádat prvky kriminálního thrilleru. Nejsem si jistý, zda měl scenárista Ondřej Štindl pro mladé hrdiny zkrátka připravené hodně studené vystřízlivění z adolescentní nezodpovědnosti, ale nikdy jsem se s tímhle vývojem filmu nedokázal popasovat. Úvod možná není dokonalý, řada momentů z marných pitek a prvních lásek je však zachycena věrně a není těžké se se s životní situací hrdinů sžít. Postavy v sobě mají vnitřní magnetismus a hřejivý vizuál je podmanivý. Postupně však otěže přebírají strach, násilí a dávná křivda z minulosti, která možná v samostatných scénách opět dovedou zapůsobit, ale s hrdiny vlastně ani tak docela nesouvisí. Čím víc temných míst Místa navštíví, tím je film melancholičtější, zadumanější, nejednoznačnější a pomalejší. Tenhle trend pak vrcholí snad pětinásobným závěrem, kdy jsem si s každým vzlétnutím kamery k oblakům víc a víc přál, aby už konečně dorazil nějaký konec, který tak či tak nemůže být skutečně uspokojivý. Žánrová rozkročenost a rozmělněné tempo to prostě neumožní.
Verdikt
Pouta se zopakovat nepodařilo, výjimečný zážitek se tentokrát nekoná. Místa se zdařila v celé řadě jednotlivých aspektů, jako jsou atmosféra, vizuální zpracování nebo podání některých jednotlivých scén. Nechybělo mnoho a buřič Marek mohl aspirovat na pozici sezónního vzoru vzdorující mládeže. Celkově ale vyprávění postupně ztrácí tempo i dech. Hořké probuzení hrdinů postrádá relevantní momenty, jaké nechybí úvodní apatii a vzdoru. Místo nich nastupuje odcizené kriminální drama, ze kterého nikdo nemůže vyjít jako vítěz. Podle mě ani divák, protože nevyvážených Míst je prostě škoda.
