Na Nejhledanějšího muže se bude do značné míry vzpomínat jako na poslední film s Philipem Seymourem Hoffmanem v hlavní roli. Asi se tomu nejde vyhnout, zvlášť když Hoffman opět dokáže ovládnout plátno, aniž by na sebe okatě upozorňoval. Také se ale jedná o další posílení obrazu fotografa Antona Corbijna (Control, Američan) jakožto výrazného režiséra, kterého se vyplatí sledovat. A v neposlední řadě jde o další adaptaci špionážního romanopisce Johna le Carré, z jehož knihovničky jsme naposledy mohli před třemi lety atmosferické Jeden musí z kola ven. Oba filmy mají řadu styčných prvků.
Vyprávění ani tentokrát nikam nechvátá, postavy se zdržují přehršle slov. Naprosto chybí jakákoliv okázalost, Nejhledanější muž je naopak velice civilní a daří se mu přesvědčit, že takhle nějak může ve skutečnosti vypadat špionážní práce. Agenti nejsou krásní, za nikým se nehoní s pistolí, většinou jenom někoho tiše sledují a shromažďují mikroskopické kousky informací, které něco mohou naznačovat, ale rozhodně nevedou k dalším a dalším velkolepým stopám a odhalením.
Hoffman hraje pragmatického Günthera Bachmanna, šéfa hamburské jednotky pro odhalování potenciálních rizik v místní muslimské komunitě. Když se objeví ve městě bezprizorní čečenský muslim Issa Karpov (Grigoriy Dobrygin), Bachmannovi lidé se na něj okamžitě pověsí. Jde skutečně jen o nešťastného běžence, který hledá lepší život nebo má roztěkaný mladík nekalé úmysly? A pokud je nevinný, pořád to ještě neznamená, že je neškodný, vždycky se může stát ozubeným kolečkem v plánech někoho dalšího.
Co je na filmu nejunikátnější, mohou být pro někoho největší negativa. Jak už bylo řečeno, Nejhledanější muž rozhodně nepatří mezi akční členy špionážního žánru a jeho pozvolné tempo působí v čase dozvuků splašených letních blockbusterů docela osvěžujícím dojmem. Každý den nevidíme takhle střízlivé vyšetřování a obecně skromnou práci s vypravěčskými prostředky. Dialogy jsou věcné, postavy se nepotřebují před divákem obnažovat v rozsáhlých scénách ze soukromí, v hovorech s kolegy nebo nedej bože flashbacích či voice-overech. Nenápadný dotek s podřízenou, mimoděčná poznámka nebo styl oblékání. Takové detaily o postavách prozrazují vše, co o nich potřebujeme vědět a Corbijn plně důvěřuje svým hercům, že nenápadné nuance dovedou patřičně zachytit.
Strohý přístup lze zaznamenat i v nenápadném hudebním doprovodu a šedavé barevné paletě, která dělá z Hamburku svírající se vězení omšelých cihel a betonu. Což samozřejmě koresponduje s tísní ve které je Issa Karpov i s cynickým, vyprázdněným životem plným pragmatismu a povinnosti, který vede Günther Bachmann.
To, že je Nejhledanější muž na pohled nenápadný, zaměřený na detail a nikam nespěchá, ještě neznamená, že by uspával. Naopak, Corbijnovi se po celou dobu daří udržovat slušné napětí, které v dramatické crescendo zkrátka nepřechází při likvidaci tikající bomby, ale při podpisu lejster. Kdykoliv navíc dojde ke konfrontaci různých názorových světů, nebo ke krátkému vhledu pod masky jednotlivých nepřístupných hráčů, je film nikterak objevně, ale přesto velice výživně, obohacen o psychologickou a společenskou rovinu.
Což dělá z obyčejného špionážního thrilleru skutečně plastický snímek, který připomíná, že nic není černobílé, všechno lze nahlížet vždycky jen v určitém kontextu, a že všechno má nějaké důsledky. Do ideálního, scenáristou vydupaného vakua tenhle příběh opravdu zasazený není. K nejsilnějším momentům tak patří rozhovor, ve kterém Bachman bez velkého vzrušení vysvětluje Issově idealistické právničce (Rachel McAdams), jak je strašně naivní a pokrytecká, nebo úplný závěr, ve kterém jinak věcný Günther ukazuje, že nechce od života moc, ale určité malé lidské touhy se v něm přeci jenom najdou.
Verdikt
Nejhledanější muž je zábava pro dospělé. Nabízí napínavé drama, které se obejde bez bombastického předvádění a vystačí si se závažností honu na teroristy a zákulisních her s ním spojených. Sledování je třeba věnovat trošku pozornosti, ale odměna v podobě vlastního odkrývání rozličných pohnutek a souvislostí, po kterých nás filmaři nevedou za ručičku, není vůbec špatná. Problém je pouze v tom, že ve své strohé každodennosti je film až příliš emocionálně odtažitý. Přinejmenším ve mně se mu nikdy nepovedlo vyvolat naprosto žádné vnitřní pnutí, vždycky jsem si připadal jenom jako vnější pozorovatel. Což není špatně, osobně ale asi vždycky upřednostním alespoň špetku nějaké té vášně, i za cenu toho, že by se pečlivě budované civilní pojetí mělo začít pozvolna rozpadat.
