Předem předestírám, že knižní předlohu jsem nečetla. Ovšem kdyby The Giver (Dárce) neměl černobíle laděný začátek, i po dvaceti minutách bych váhala, jestli jsem si náhodou nespletla sály a neskončila omylem na další projekci Divergence. Ze zajímavě se tvářící milionté variace na teenagerský postapokalyptický/ utopický román, se totiž vyklubala zatím největší pitomost inspirovaná zmíněným tématem. A to taková pitomost, že chvílemi lezete skoro pod sedačku, rvete si vlasy a stydíte se, že v tom sále vůbec jste.
The Giver vás už po přečtení textu od distributora nenechá na pochybách, o co tu půjde. Idylický svět, který nezná utrpení, války, strach ale ani lásku. Základem je jednotvárnost a stejnost. Jako v každém post-apokalyptickém románu nechybí postava hrdinného teenagera, šestnáctiletého Jonase, kterého si zahrál sympatický Brenton Thwaites. Chlapec je vyvolen, aby se stal „Příjemcem“ a strážcem vzpomínek lidstva, které mu předává jeho mentor, „Dárce“, ztvárněný Jeffem Bridgesem. Ovšem čím víc se chlapec dozvídá o minulosti, tím lépe poznává, že svět ve kterém žije, není vůbec tak harmonický, jak se na první pohled tváří. Zcela nečekaně tak musí svět zachránit.
The Giver je trochu jako špatně použitá šablona. Obrys teenagerské postapokalyptické dramatu byl sice nakreslený pěkně, ale vystřihnout se ho už moc nepodařilo. Příběh je předvídatelný. Hodně. Máte-li načteno, či ještě lépe nakoukáno pár obdobných filmů, The Giver ničím nepřekvapí. Schéma postav, od zlých politiků až po hrdinné teenagery a nechápavé dospělé, je dodrženo. Idylický a supermoderní svět? Je tady. Velké vládní tajemství? Také máme. Trochu vymývání mozků a fešné osazenstvo do hlavních rolí? Opět máme. Stačí trochu zamíchat, trošku nesmyslně sestříhat, ubrat barvy, vyladit do černobíla (absence barev symbolizuje svět bez emocí) a je hotovo pro podávání cca třináctiletému publiku. The Giver se hrozně snaží být emocionální ždímačkou, což možná funguje v knize, ale ve filmové verzi to působí spíš nesmírně trapně.
Trapně je mi za špatně sestříhané scény, kde se náhodně objevují věci, které v předchozím střihu nebyly a je to tak nápadné, až z toho bolí oči. Za Meryl Streep, za Alexe Skarsgårda, který byl v roli taťky prapodivně úlisný a naprosto do role nepasoval. Trapně je mi za Katie Holmes, která buď měla potíže se naučit scénář, případně je mi trapně i za scénáristy, kteří Katie dopřáli jednu jedinou, velmi precizní větu, zato opakovanou cca desetkrát. Herecky film zachraňuje snad jen Jeff Bridges a částečně i Brenton Thwaites, který alespoň zvládá vytvořit sympatického hrdinu, aniž by působil obzvlášť pateticky (v čemž zase kulhá třeba zmíněná Divergence).
The Giver má jedno nepopiratelné pozitivum – a tím je stopáž. Krátká stopáž. Déle jak 89 minut se tahle rádoby emocionální pračka, která ale vůbec nefunguje tak, jak má, vydržet nedá. A pokud snad máte po skončení filmu dojem, že takovou záležitost může na stránky knih vypustit leda tak šestnáctiletý autor, budete možná překvapeni, stejně jako já, že knižní předlohu má na svědomí o pět dekád zkušenější Lois Lowry. Nicméně buďme fér, kniha je jen předlohou a Lowry na scénáři nespolupracovala.
Adaptace stvořená scenáristy Robertem B. Weidem, Michaelem Mitnickem a režisérem Phillipem Noycem je sice svižná a celkem sympaticky obsazená, ale také je to neoriginální skrumáž, která toliko staví na solidním klišé. Jako jednohubka neurazí, ale ve stejné žánrové kategorii se najdou podstatně lepší kousky.
