Žili byli bratři tři (to jsme my! - Vojtěch Dyk, Tomáš Klus, Zdeněk Piškula), a protože to byla tak trochu nemehla, pantáta (Oldřich Kaiser) je poslal do světa na zkušenou. Jak už to tak u mladíků rozbouřených hormony bývá, zvrhla se zkušená v hledání nevěst a každá nevěsta se ukrývala v jedné pohádce. Růženku bylo potřeba z šípkoví vysekat, Karkulku z vlkova břicha vysekat a Marušku málem z ledu vysekat, protože na cestě ke dvanácti měsíčkům je ohromná kosa.
Tři bratři jsou filmem prokletým i oblaženým okolnostmi svého vzniku. Zdeněk Svěrák původně napsal spolu s Jaroslavem Uhlířem několik veršovaných pohádek (operetek) pro dětské zpívánky. Následně tři z nich spolu se synem Janem Svěrákem dále rozpracovali, protkali je čtvrtou, spojující pohádkou a utvořili tak povídkový, pohádkový a hudební film.
Tři bratři tedy nenabízí opravdu ucelený narativ, ale jen sled příhod propojených hlavními hrdiny. To je podle mě tak trochu škoda, jedna dlouhá pohádka by dokázala nabídnout větší emocionální dopad. Na druhou stranu je pojivem mezi příběhy kromě bratrů také postava vypravěče, ve které neskutečně válí sám Zdeněk Svěrák. Ten během vypravování pravidelně prolamuje čtvrtou zeď a přímo pro přiznaného filmového diváka neskutečně vtipně glosuje momentální dění. Když se děj vleče, nebojí se ho popohnat, když je někdo z hrdinů tak trochu trouba, dostane od Svěráka menší klepec. Odlehčená forma dále také umožňuje nebrat příliš vážně prakticky nic a napěchovat pohádky humorem.
Nejméně to funguje asi v pohádce o Růžence. Tu zachraňuje především Tomáš Klus v roli klasicky „snového“ prince s plavými loknami a i díky jeho rozmáchlým písním a velkolepé kulise obrostlého hradu má tahle pasáž asi nejvážnější nádech. Karkulka jde s uslintaným loutkovým vlkem tak trochu do strašidelna, samotná Karkulka je roztomilá a věčně pospávající Zdeněk Piškula hraje takového ťunťu, že se jemnému dětskému chichotání prostě nelze vyhnout. Asi nejvíc jde humoru naproti Vojta Dyk, který se při čekání na Marušku neváhává pro pár vteřin diváckého smíchu majznout dveřmi do hlavy. Ivana Chýlková s Alenou Dolákovou dohnaly macechu s dcerou do groteskních karikatur a dvanáct měsíčků komediální podtón skvěle doplňuje, když se pánové před příchodem Marušky běhají ještě na poslední chvíli vyčurat.
Kdo má rád humor Zdeňka Svěráka, bude se tetelit blahem. Lotrando a Zubejda, Kuky se vrací, Cimrman... to všechno tu je cítit. Jan je potom zárukou precizní režie. Vyprávění šlape, herci přesně vědí, jak se do rolí položit, aby komediální nadsázka seděla a perfektně ohlídaná je i vizuální stránka věci. Už vás štvou všechny ty ošizené vánoční pohádky, kde se jednomu křeslu na zřícenině říká trůnní sál? Tak na ně můžete v klidu zapomenout. Tři bratři jsou nádherně výpravní. Od kostýmů, přes detailní dekorace, počítačové triky a rozmáchlé přelety kamerou.
Vytýkat můžu snad jen představitelku Růženky, která mi (jako herecká novicka) přišla oproti kolegyním přeci jen maličko méně přesvědčivá, a možná až příliš tradiční uchopení pohádky. Kdyby si film ze slepé lásky na první pohled dělal o trochu větší legraci a dámy byly o chloupek emancipovanější (i silná a odhodlaná Maruška nakonec najde štěstí jedině v náruči chlapa), měl bych z něj ještě větší radost. Ale chápu, prostě vycházíme z tradičních pohádek, které jsou jednou nějak dané.
To jsou ale opravdu jen drobnosti. Velký problém mám s tím, že jsou Tři bratři pohádkou hudební. Každý divák bude tuhle skutečnost vnímat úplně jinak, pro mě je to veliká škoda. Kdykoliv se mluví, je pro mě film o několik tříd zábavnější než při zpívání, má větší tah na branku. Písničky vyprávění rozmělňují, zpomalují a hlavně film dávají napospas divákově hudebnímu vkusu. Rozumím tomu, že jsou písně primárně určeny malým dětem. Mají být záměrně co nejjednodušší, aby se děvčátkům a chlapcům dobře zapamatovaly a dobře zpívaly. A nebudu zapírat, že mi některé melodie utkvěly v hlavě a dodnes si je denně broukám. Jenže takových je pár. Většina písniček se mi ani trochu nelíbila (hudebně, rýmy jsou vesměs povedené) a ještě se občas stane, že je zpívá někdo kdo to jednoduše neumí, a to je pak téměř fyzická bolest. A když mě některý popěvek chytil, většinou jej film tak dlouho do zemdlení omílal, až se mi zošklivil. Škoda.
Verdikt
Tři bratři jsou krásně natočená, poctivá česká pohádka, plná sympatických herců a svěrákovského humoru. Potěší i na české poměry originální nadstavbou, kdy film přiznaně komunikuje s divákem a nebojí se shazovat sám sebe. Potíž je v tom, že jde o hudební pohádku, ve které písničky převažují a jednoduše nebyly mým šálkem kávy. Pokud jste ale film ještě neviděli, tak se nenechte odradit a Tři bratry určitě zkuste. Zvlášť jestli obvykle máte Uhlířovy jednoduché popěvky rádi nebo máte doma malé děti. Jim jsou písničky primárně určené a dost možná je budou královsky bavit.
