Woody Allen patří mezi spolehlivá zpestření každého filmového roku. Jeho filmy už nejsou v posledních letech tak často vynikající, ale pořád jsou málokdy špatné a především jsou stále své. Woodyho poetika pořád spoléha na nevtíravý smysl pro humor, břitké dialogy a roztomile neurotické hrdiny. Takový prostě Allen je a čekat od něj něco jiného už by asi v jeho zasloužilém věku bylo pošetilé.
V aktuální novince Kouzlo měsíčního svitu nás Allen bere do 20. let minulého století, doby kterou má evidentně rád a s chutí ji romantizuje, jak jsme mohli vidět už třeba v tři roky staré Půlnoci v Paříži. Teď se do Francie vrací společně s Collinem Firthem, který má v roli varietního kouzelníka a těžkého skeptika odhalit šarlatánku, která na Francouzské riviéře vystupuje jako médium, mámí peníze ze zámožné staré dámy a ještě si brousí zuby na jejího syna. Stanley (Firth) je ve své arogantní ješitnosti přesvědčený, že bludy mladé vědmy snadno rozpráší, ale postupně začne mít zvláštní pocit, že navzdory všem vědeckým poznatkům a zdravé logice, přeci jen možná existuje v našem světě cosi neuchopitelného.
Kouzlo měsíčního svitu sice řadu obědů, večírků a dalších rozhovorů zavádí do zdobných interiérů či do malebné krajiny francouzského pobřeží, přesto se ale jedná o film, pro který není obrazová složka až tak zásadní a téměř stoprocentně stojí a padá spolu s dialogy a herci. Collin Firth se do nabubřelého muže vědy, který nesnese sebemenší nonsens, hodí perfektně. Strohá britská škrobenost z něj přímo sálá, částečně určitě také díky tomu, že jej v obdobné poloze známe z mnoha předchozích filmů. S Emmou Stone v roli média je to o něco složitější. Jako lehce naivní americká dívka z chudých poměrů, která se snaží prosadit, dovede být v dobových kostýmech vyloženě okouzlující. Nechybí určitá poťouchlost pohledné mladé ženy, která si je vědoma toho, jak působí na muže, a ani ohromná chuť do života, kterou má postava reprezentovat. Jedná se ale o vhodnou partnerku pro Colina Firtha? Není žádným tajemstvím, že mezi párem dojde i k určitému romantickému jiskření a o polovinu mladší Stone zkrátka působí vedle Firtha tak trochu nepatřičně.
Snaží se nám snad Woody naznačit, že láska nemá být logická a naopak by člověk měl jít za svým srdcem a oddat se alespoň tomuhle zázraku života, pokud je jinak skeptik? Otevřenost radosti a věcem, které možná nejsou na první pohled zřejmé, jsou ve filmu jedním ze stěžejních témat a je možné v tomto ohledu Kouzlo vykládat jako určité rozjímání pragmatického stárnoucího autora, který možná právě dumá nad tím, co bude, až nebude. I bez vnějšího kontextu je ale konflikt vědy a "víry", skepse a radosti, sám o sobe nosný.
Konverzační hříčka přes dva konfliktní pohledy na svět pokojně plyne a až na několik nečekaných zvratů v dialozích (například Firthův Stanley vede ke konci filmu dokonalý rozhovor s Bohem) nenabízí prakticky nic nečekaného. Herci si nicméně pošetilé figurky viditelně užívají a Woodymu se stále ještě tu a tam daří napsat brilantní názorové výměny a dobře vypointované situace. Vrcholem jsou pak pasáže, ve kterých dostává prostor Eillen Atkins v roli Stanleyho tetičky. Postarší herečka umí svého povýšeného synovce překrásně nenápadným způsobem utřít i nasměrovat.
Verdikt
Kouzlo měsíčního svitu je klasickým filmem Woodyho Allena, jaké autor umí sekat snad i ve spánku. Nechybí šarm, skvěle zahrané, roztomilé figurky a řada vtipných, řízných dialogů. Zároveň se vsak objevují občas i dialogy poněkud sušší, tempo by mohlo byt o chlup kvapnější a dohromady se nejedná o nic nového pod sluncem. Milovníci Allenova smyslu pro humor a pohledu na svět budou nejspíš do sytosti spokojeni. Na ostatní čeká milý snímek, který neurazí, tu a tam potěší, ale nijak zvlášť neoslní a do budoucna asi nebude patřit ve Woodyho filmografii k filmům, ke kterým by bylo potřeba se znovu vracet.
