S Woody Allenem je to jeden rok hop, druhý rok trop. Po kouzelné romanci Půlnoc v Paříži nás zklamal suchým a skrz naskrz nevyrovnaným Do Říma s láskou. Jeho nejnovější film Jasmíniny slzy však značí návrat do plné síly. Že to s největší pravděpodobností bude návrat krátkodobý a kvalita jeho příštího filmu opět visí ve vzduchu, je v tuto chvíli naprosto jedno, protože nám Woody v Jasmíniných slzách naservíroval poctivé, depresivní drama, které si tyká s jeho nejlepšími hořkosladkými majstrštyky jako jsou Zločiny a poklesky nebo Match Point. Jako by Allen po ukončení svého několikaletého tvůrčího výletu do Evropy a návratu do Ameriky znovu ožil.
Jasmine (Cate Blanchett) se úplně nedaří. Po zatčení a obvinění jejího manžela (Alec Baldwin) se ve společenském žebříčku propadla až na pomyslné dno. A s ní dostaly tvrdý direkt i její konto a její duševní stav. Proto se Jasmine musí na čas přestěhovat ke své sestře (Sally Hawkins) do San Francisca a pokusit se začít nový život. Na nižší standardy se ale po dvaceti letech luxusu těžko zvyká.
Allen tentokrát upustil od své klasické kritiky maloměšťáctví a pseudo-intelektuálství a raději se věnuje choromyslnosti nejednoznačné hlavní postavy ve výborném ztvárnění Cate Blanchett. Té budete věřit veškeré záchvaty úzkosti, příznaky samomluvy i zoufalé pokusy o navázání nového vztahu. Nenechte se ale zmást rozverným začátkem za zvuků lehkého jazzu, Jasmíniny slzy postupně gradují do silného a beznadějného dramatu. O to paradoxnější je, že v jedné z vedlejších rolí se objeví ikona amerického stand-upu, Louis C.K., který za celou dobu neřekne vůbec nic vtipného (a možná právě proto se po deseti minutách raději vytratí).
V Jasmíniných slzách zkrátka není na humor čas. Každou Jasmíninou novou známostí je buď sanfranciský křupan s italskými kořeny, nebo lehce úchylný nadřízený v její nové práci. A když už se náhodně seznámí s někým, kdo je jí „hoden“, jako by se najednou nemohla dostat ze spirály lží, kterou si kolem sebe vybudovala. Dialogy a herecké výkony od všech zúčastněných jsou jako vždy na špici, ale co z Jasmíniných slz dělá nejlepšího Allena od osm let starého Match Pointu, je neotřepané téma. Po Woodyho takřka padesátileté kariéře už od něj člověk málokdy vidí vyloženě čerstvou látku, ale v tomto případě to vyšlo výborně.
Skvěle funguje i vyloženě temný závěr, který vyniká především kontrastem s první, humorně laděnou scénou. Dostaví se tak podobné mrazení v zádech, jako ze závěru již zmiňovaného Match Pointu. Allen se nebojí potrestat svou hlavní postavu a zrovna v případě životem zničené Jasmine to působí ještě o chlup depresivněji.
Verdikt
Máme lichý rok, takže Woody Allen natočil další parádní film. Už by z toho mělo být pravidlo. Jasmíniny slzy jsou na Allena netypicky temná podívaná, která se nebojí si ďábelsky pohrávat s osudy postav a vykoupat je v životním zmaru. To platí dvojnásob o Jasmine v neodolatelném podání Cate Blanchett, která se vynikajícím výkonem zcela jistě objevila na radaru Akademiků pro příští Oscary. Dohromady s vybroušenými dialogy a snůškou fantasticky vypointovaných scén pomáhá utvářet skvělý film, který byste ani v záplavě letních blockbusterů neměli minout.
