Transformers z roku 2007 jsou esencí letního blockbusteru. Plní ohromujících vizuálních efektů, napěchovaní akcí, destrukcí, tou správnou dávkou patosu i humorem. Žádnému pokračování už se kouzlo prvotního poznávání několikapatrových robotů nepovedlo zopakovat. Akce nakynula přes míru, kdy už byla jednoduše únavná, úžas se vytratil, přibyla spousta dějové vaty. Ani aktuálním Transformers: Zánik se bohužel ke kořenům vrátit nepodařilo.
Přitom zpočátku se snaží tvářit staromilsky seč mohou. Restart-nerestart odsunul ze scénu Shiu LaBeoufa a všechny lidské postavy s ním spojené, takže opět otevíráme vlastně úplně nový svět, kde se s hrdiny teprve seznamujeme a Transformeři zatím čekají na své odhalení. I když staré filmy nikam nezmizely a Zánik na ně šikovně navazuje, když se v úvodu dozvídáme, že po devastující bitvě o Chicago speciální vládní agentura v panickém strachu likviduje všechny Transformery bez rozdílu - spřátelené Autoboty i agresivní Decepticony.
Optimus Prime byl při útěku před nebezpečnými likvidátory poškozen a jako nefunkční vrak jej nachází Cade Yaeger (Mark Wahlberg), neúspěšný vynálezce, který žije na texaské farmě pouze se svojí nezletilou dcerou Tessou (Nicola Peltz). Protože se rozhodne Optimovi pomoci, poštve proti sobě nejen vládní agenty, ale také se nechtěně postaví do cesty robotického lovce odměn Lockdowna (Mark Ryan), který na Zemi přiletěl s jediným cílem - zajmout Optima.
Navzdory otevřeným možnostem lidští hrdinové nepředvedou vůbec nic zajímavého. Cade se po většinu času strachuje o dceru, takže jí buď zakazuje randění nebo ji zachraňuje před roboty. Na druhou stranu Mark Wahlberg viditelně chápe, že svojí jednorozměrné postavě nemůže nijak ublížit, a tak si mimózní výkřiky ve stylu „to jsem ho ale parádně sejmul“ naplno užívá. Tessa je tu opravdu jen proto, aby se měl Wahlberg za kým hnát a Tessin přítel (Jack Reynor) se mu většinou jen vyjukaně drží v patách. Zlí lovci Transformerů (Titus Welliver, Kelsey Grammer) si odbudou svoji motivaci pár větami o chamtivosti nebo oplakaných příbuzných a jinak se prostě tváří strašně zle a dělají ohavné věci, aby bylo jasno. Joshua Joyce (Stanley Tucci), vědec posedlý bořením hranic lidského poznání za jakoukoliv cenu, sice určitým vývojem projde, ale daleko viditelnější je jeho snaha diváky rozesmát.
Autoboti jsou o dost zajímavější. Optimus Prime (Peter Cullen) při svých motivačních proslovech stále sálá neskutečnou autoritu a je z něj cítit, že opravdu váhá, zda zrádným lidem má ještě pomáhat. Výstupy ostatních Autobotů se většinou omezují na vzájemné půtky nebo násilně chrlené hlášky, ale alespoň jsou protentokrát naprosto jednoznačně rozeznatelní. Každý Autobot úplně jinak vypadá, jinak bojuje a jinak mluví (John Goodman, Ken Watanabe, John DiMaggio), takže je v bitvách hned jasné, který z hodných hochů zrovna dostává nebo rozdává nakládačku.
To samé se bohužel nedá říct pro tolik očekávané Dinoboty. Optimus je v nouzi nejvyšší vytáhne jako toho nejpitomějšího deus ex machina, ve filmu se mihnou tak na čtvrt hodiny, všichni jsou tmaví, nemluví a v rychlém sledu bitvy lze rozlišit tak maximálně to, jestli konkrétní bot zrovna létá nebo běhá. Hnědošedí dinosauří kostlivci ze železa působí vedle barevných Autobotů jako chudí příbuzní a ať se na mě nikdo nezlobí, kovové ještěrky jsou i ve filmu jako Transformers jednoduše až příliš přitažené za vlasy. Ještě slabší je to pak se záporáky. Lockdown je ještě docela drsňák, který umí nebezpečně zaútočit ze zálohy, ale až na pár zlých robotů, kteří se vizuálně podobají už známých strojům, se Autoboti musí v závěru potýkat s nevýraznou masou anonymních mašin, popřípadě s neskutečně přeplácanými mimozemskými obyvateli Lockdownovy mimozemské lodě.
A právě pod pojem „přeplácaný“ by šlo vtěsnat většinu neduhů celého filmu. Začíná to už úvodní expozicí, kdy nás režisér Michael Bay nutí sáhodlouze sledovat běžný život rodinky na farmě. Pak se dá děj konečně pořádně do pohybu, když hrdinové na útěku hrají s vládní organizací hru na kočku a na myš, avšak nejoriginálnější část celého filmu je opět vystřídána nikdy nekončícím bojem Transformerů proti Transformerům. Tu a tam se objeví nějaký opravdu zapamatovatelný moment, jako třeba úplně závěrečný souboj, ve kterém dojde k promyšlené spolupráci lidských i robotických hrdinů. V zásadě ale zase praští kov o kov, pořád se někam se jezdí, létá padá nebo střílí.
Film nikdy nemá dost a zahlcuje neustále divákovy smysly. Občas do té míry, že akce přestává být přehledná. Když už si má zběsilé tempo vydechnout a před dalším vrcholem přidat tolik potřebné ticho před bouří, nějaký emocionální moment, který by dodal následující akci pocit, že je skutečně něco v sázce, drtí do nás Transformers 4 jen další a další informace o plánu záporáků nebo transformerské mytologii, popřípadě otřepané „vtipy“ či povrchní lekce o vzájemné lásce v Yaegerovic rodince. Bez adekvátní gradace a práce s tempem se film rychle slije v monotónní nepřekvapivou masu rutinních bombastických obrázků, které už nedovedou překvapit ani dokonalými vizuálními efekty, které opět působí dojmem, jako by byl Bayův rozpočet alespoň dvakrát vyšší než se oficiálně udává.
Verdikt
Oproti předchozím dvěma dílům se Transfomers: Zánik zbavili obscénního humoru a zmateného vývoje děje. Přitom jim nechybí nic z dosavadní akční velkoleposti. Na druhou stranu ani s novými postavami, roboty a prostředím nedokáže film nabídnout nic skutečně nového. Opět jde o sled robotických potyček provázaných prázdnou vatou, které Bay odmítá dávkovat s rozvahou a všeobecně nehodlá slevit ze svého stylu totálního odrovnání diváka. Jestli to podruhé šlo omlouvat relativní neokoukaností Transformerů a potřetí opulentní bitvou o Chicago, tak ve čtvrté části žádné polehčující okolnosti nenacházím. Bay dvě a půl hodiny servíruje staré známé Transformers a i když je pořád tu a tam na co koukat, už je to jednoduše ohrané a po chvíli vlastně i únavné.
PS: Viděno v IMAX 3D, kde velkolepá iluze patřičně nabírá na síle. Na podzim v obýváku nejspíš bude zážitek ještě slabší.
