Při pohledu na filmografii Darrena Aronofskyho je těžké najít byť jen jediný průměrný film. Tento stabilně kvalitní tvůrce si ale tentokrát s adaptací biblického mýtu uřízl až příliš velké sousto. Zadaptovat pouze několikastránkový materiál a proměnit ho v rozmáchlý dvouhodinový epos nikdy nebylo zrovna jednoduché. A i když je Noe kompetentně zrežírovaným jarním blockbusterem, je pouze tím, a nikoliv dalším provokativním a emočně vyčerpávajícím dílem z Aronofskyho filmografie. I označení blockbuster se možná vzhledem ke komorní povaze druhé poloviny jeví jako odvážné.
Je třeba Aronofskyho pochválit za to, že (ve spolupráci se svým producentem Ari Handelem) jen tupě neroztáhl kratičkou pověst o potopě světa z knihy Genesis na dvě hodiny a nenatočil pronáboženskou selanku s nádechem fantasy. Jeho režisérský vklad je sice v Noemovi rozhodně nejméně patrný ze všech jeho dosavadních filmů, i tak jsme ale při sledování svědky několika odvážných a myšlenkově nejednoznačných příběhových rozhodnutí. Od úplného úvodu se Noe prezentuje jako unikátní mix biblické adaptace se špinavou fantasy, aby se po samotném nástupu na archu proměnil v plnokrevné psychologické drama. V kontextu dosavadního vývoje příběhu a chování postav je to riskantní otočka o 180°, která se ale vyplácí jen napůl.
Noema tentokrát ztvárňuje král chlapského charismatu Russell Crowe a i to je jedním z důvodů, proč je Noe jednou z mála dobře vykreslených postav. Crowe je totiž schopný herecky zářit i v momentech, kdy inteligenční level dialogů padá někam do vod televizní adaptace Bible. Herecky silná je i jeho rodina, včetně syna Logana Lermana a nevlastní dcery Emmy Watson, potomstvo ale v první polovině plní maximálně roli pomocných rukou při stavbě archy. Po nalodění se ale vmžiku máme zajímat o jejich osudy, i když jsme je předtím viděli sotva pět minut. Obzvlášť velký problém to je proto, že Aronofsky vede druhou polovinu ve velmi komorním duchu a spoléhá čistě na psychologii a vývoj postav. Ani jedno se však příliš nedostavuje.
Přerod z drsné fantasy do „námořnického“ dramatu vrcholí megalomanskou akční scénou naloďování za doprovodu obrovské bouřky. Zcela jistě ohromující sekvence, podtrhující Aronofskyho režijní výjimečnost, je i absolutním vrcholem filmu. O to víc zamrzí, že vrchol Noema přichází už v jeho polovině a zbytek stopáže zaplňuje dost prachbídné drama s postavami, které nás vlastně vůbec nezajímají. Aronofsky se sice velmi odklání předlohy a neservíruje jen čistý přepis známého příběhu, k zachránění druhé půlky to ale nestačí. A to, i když nám lodní dobrodružství prezentuje vynikajícího Russella Crowea v dosti originální herecké poloze.
Noe tak ve finále nabízí kombinaci deštivé, nelíbivé fantasy s melodramatem. Je sice sympatické, že se Aronofsky nenechal úplně semlít tíhou náboženského projektu a dokázal mu vtisknout aspoň špetku svého unika, zvítězil ale maximálně z poloviny (doslova). Dramaturgicky zpackaná druhá část filmu naplno netěží z výborného obsazení ani velmi povedeného technického zpracování.
Verdikt
Noe sice není jen tezovitou biblickou adaptací, roztažení krátkého příběhu na dvě a čtvrt hodiny se ale Aronofskymu příliš nevyplatilo. Jeho nejnovější film působí nataženě a scenáristicky dost nedotaženě, od blamáže ho zachraňují bezchybní herci (Croweův plnovous utáhne leccos) a epické měřítko první poloviny. Tak snad se Aronofskyho ambice zase vrátí zpátky na zem.
