Je obecně dobře známo, že Keanu Reeves již dlouhou dobu tíhne k filosofiím a naukám typickým pro oblast Dálného východu. Taktéž se dobře ví, že po dotočení snímku Malý Buddha se stal aktivním buddhistou, což mu posléze pomohlo překonat pěknou řádku osobních tragédií, kterými si musel sympatický libanonský rodák projít. Bylo tedy vcelku jasné, že mu na filmové adaptaci slavné japonské legendy o čtyřiceti sedmi róninech hodně záleží, protože tímto způsobem může relativně zábavnou, přístupnou a moderní formou přiblížit divákům po celém světě japonskou mentalitu a vcelku specifický druh naturelu. Ve výsledku však ambiciózní a převelice drahý projekt budí spíše rozpaky, poněvadž tvůrci selhávají hned na několika frontách. Není to úplně totální výbuch, ale obrovský potenciál se nepodařilo zúročit ani v nejmenším.
O čem 47 Róninů (47 Ronin) vlastně je. Příběh se odehrává ve feudálním Japonsku zhruba na počátku 18. století v bouřlivém období tokugawského šógunátu, kdy se velmi lpělo na oddělení a zachování jednotlivých společenských tříd. Po nástupu prvních šógunů z rodu Tokugawa prakticky přestala existovat sociální mobilita, neboť privilegované třídy a mocenské elity - především vojenská šlechta - se ji snažily ve vlastním zájmu zcela potlačit. A právě do této epochy japonských dějin spadá oblíbená legenda o čtyřiceti sedmi samurajích, kteří se rozhodnou vzepřít vůli nejvyššího šóguna (vojenský velitel Japonska) a pomstít zákeřnou smrt svého pána – knížete Asana z Akó. Právě ztráta feudálního pána, vládce knížectví, činí ze samurajů tzv. róniny (samuraje bez pána). S vědomím, že jakýkoliv pokus o odplatu neodvratně povede k trestu smrti nedůstojnou popravou, pouští se stateční bojovníci, pro něž je čest naprosto vším, do boje proti prohnilému a zkorumpovanému dvorskému hodnostáři jménem Kira, jenž stojí za smrtí jejich pána.
Chytlavé téma pro výpravné filmové dobrodružství, jež si ovšem z předkládané legendy účelově vybírá jen potřebné ingredience, eventuálně motivy cti, věrnosti a oddanosti. Osobně mi vůbec nevadí, že se Reeves a spol. odchýlili od předlohy a že tvůrci zapojili do příběhu nadpřirozeno, magii, mytologické příšery a další nevysvětlitelné jevy, které se v původní národní legendě samozřejmě vůbec nevyskytují. Vpravdě valná většina diváků zmíněnou legendu stejně nezná. Problémem je však způsob, jakým je to všechno poslepované dohromady, což jen poukazuje na scenáristickou bezradnost a tvůrčí neschopnost. Fantasy prvky jsou mnohdy užity naprosto samoúčelně a občas necitlivě zakomponovány do celého vyprávění, stejně jako nevýrazný Kai v podání Keanu Reevese. Jde o míšence, tedy méněcenného a podřadného člena společnosti, jehož pojí osobní pouto nejen k usmrcenému knížeti, ale rovněž k jeho líbezné dceři. Ta je vlivem zmíněných okolností nucena do sňatku s moci chtivým Kirou, v tomto případě knížetem ze sousedního regionu, čímž se zakázaná láska mezi "pasáčkem koz a krásnou princeznou" dostává tak trošku do centra dění.
Před návštěvou kina je dobré si též uvědomit, že 47 Róninů (proč to velké R v českém názvu?) rozhodně není žádnou epickou akční řežbou, kde teče digitální krev proudem – vždyť se jedná o PG-13. Akce je opravdu poskrovnu (přinejlepším 25-30 minut), přičemž ani závěrečná bitva dobra se zlem není žádnou vizuálně úchvatnou záležitostí, na níž se bude i po letech vzpomínat. Drtivou většinu stopáže vyplňují dialogy, ať už v malebných venkovských exteriérech či uvnitř dobových interiérů, které jsou tu a tam proloženy kratší akční sekvencí, eventuálně trikovou vložkou. Nelze tudíž nezmínit, že trailer sice láká na dynamické a akcí nabité fantasy orgie, leč v tomto případě je třeba poplácat po ramenou zručné chlapce ve střižně, jelikož vážně odvedli solidní práci. Bohužel, po samotné projekci se může leckdo cítit podveden - přirozeně to nebude poprvé, ani naposled.
Z hlediska řemeslných kvalit se též nejedná o nic převratného a docela rád bych se podíval na rozpis nákladů, protože ať se dívám, jak se dívám, astronomických $225 milionů tam nevidím. Jasně, výprava je nadstandardní, kostýmy parádní, těch pár trikových scén a digitální přeletů nad Japonskem taky patrně něco stálo, ovšem celkově to nikterak opulentně a draze nepůsobí. Když se k tomu přidá fakt, že ty potencionálně nejlíbivější momenty jsou zachyceny docela sterilně, postrádají kreativitu a inovativnost, ať už se jedná o širší kompozici záběrů nebo třeba úhly kamer, tak si člověk uvědomí, že kdyby dostal takto chytlavou látku a podobně obludný rozpočet do rukou někdo zručnější, mohlo to dopadnout stokrát lépe. Nerad bych svaloval relativní neúspěch na bedra nezkušeného režiséra Carla Rinsche, nicméně volba měla padnout na někoho úplně jiného. Nejlépe na nějakého japonského šikulu, jenž by dokázal lépe využít a vystihnout přednosti předlohy. Ale to je jen můj osobní názor. Jsem si jist, že i v Hollywoodu běhá dostatek talentovaných režisérů.
Závěrem bych se ještě rád zmínil o dabingu, neboť – pro mě poněkud překvapivě – byl na novinářské projekci promítán snímek v českém znění. Ačkoliv kvalita dabingu není úplně špatná, velmi důrazně doporučuji, bude-li to možné, navštívit otitulkovanou verzi. Originální znění bezpochyby výrazně pomůže navodit pocit, že se nacházíte mezi Japonci a zřejmě se lépe sžijete s celým příběhem, který má symbolizovat určitou jedinečnou národní zkušenost, jež není Evropanům zcela vlastní. A o tohle kouzlo jinakosti vás dabing do značné míry připraví.
Verdikt:
47 Róninů není úplně špatný film, spíše jen naprosto obyčejný, řemeslně průměrný a scenáristicky nedotažený. Japonská národní legenda o cti, oddanosti a vyšších morálních hodnotách si bezesporu zasloužila kvalitnější moderní zpracování, neboť trpí nejen neduhem kvalitativní nevyrovnanosti, ale také postrádá říz, dynamiku a vypravěčskou zručnost. Reeves si vybral látku, která je mu očividně hodně blízká, ale on sám nedokázal snímek ničím obohatit. Suma sumárum lze konstatovat, že v kině se nudit asi nebudete – což platí dvojnásob pro diváky, jimž jsou blízké kultury Dálného východu – ale výsledek mohl být (a měl být) o mnoho lepší. Fantasy pohádek o statečnosti, lásce a věrnosti, které postrádají hlubší přesah a akci servírují jen po troškách, jsme tu totiž měli už dost.
P.S.: Ihned po projekci jsem byl malinko smířlivější, ale následně se mi to rozleželo v hlavě a z plánovaných šesti jsem nakonec zakotvil na čistém průměru.
