Začneme otázkou: Kolik opravdu dobrých filmů o upírech jste viděli za posledních pět let?
Dobrá, tak to trochu zjednodušíme: Za posledních dvacet let? To už je snadnější otázka a s největší pravděpodobností vám na mysl přijde Interview s upírem, kde si zahráli Tom Cruise a Brad Pitt. Adaptaci románu Anne Rice režíroval Irský režisér Neil Jordan, jehož filmy si doposud udržují vysokou laťku. Jeho posledním kinematografickým příspěvkem byla hravá romance Ondine, která například mně dodnes vykouzlí na tváři úsměv i přes fakt, že na první pohled rozhodně nejde o sluníčkovou záležitost. Následně si Jordan rozhodl zaflirtovat s televizní tvorbou a seriál Borgia s Jeremym Ironsem, coby jedním z nejprohnilejších římských Papežů, se dočkal už tří sérií.
Upíří tématika se pořád drží a tak není od věci pokusit se navázat na úspěch, který Jordan sklidil právě za Interview. Nástrojem měla být adaptace divadelní hry Moiry Buffini Byzantium.
Clara a Eleanor jsou dvě mladé ženy, které se potloukají světem, který moc krásy nepobral. Chladné přímořské počasí, rozpadající se budovy a ošklivé činžovní domy. Dvě ženy na cestě, které se musí postarat samy o sebe, jak nejlépe to umí. Jejich situace je ovšem komplikovanější. Potřebují krev. A když je do problémů nepřivede touha po ní, tak je tu ještě někdo, kdo pro změnu usiluje o život jim. Jejich bytí je tak prakticky jedna dlouhá, ubíjející rutina bez špetky světla. Clara shání peníze tím jediným způsobem co umí: prostitucí, nebo si získává důvěřivé osamělé muže, kteří jim poskytnou přístřeší. Mladší Eleanor jen mlčky trpí. Nové místo pro ně neznamená naději, ale jen další zastávku na nekončící pouti.
Neil Jordan nás uvádí do pro něj důvěrně známých kulis chladného anglického pobřeží, kde vypráví příběh, který zrovna moc invence nepobral. Neočekávejte vodopády krve (i když pravda, jeden tam vlastně je), neboť žízeň po krvi Clary a Eleanor je spíše symptomatická. Skoro bychom ji mohli považovat za nějaký druh specifické úchylky, nebo duševní nemoci. Jenže pak je tu rovina pomalu odkrývané minulosti, která objasňuje temné počátky nemateřského vztahu Clary k vlastní dceři a Eleanořino odmítání jejich způsobu života. Když se mladá dívka seznámí se smrtelně nemocným mladíkem (Sam Riley) je možná na čase, něco změnit.
Byzantium rozhodně není typickým upírským příběhem. Jde o melancholické, pozvolna stavěné a atmosférické vyprávění, postavené především na dialozích, které ovšem také nejsou nijak strhující. Hrdinky jsou zajímavé postavy pouze do té doby, dokud si zachovávají svá tajemství. Později, po jejich odhalení, už není moc, co by vás k nim táhlo. A to nehledě na to, že Gemma Arterton je jako vždy naprosto úchvatná. Saoirse Ronan ovšem opět sklouzává do své nejznámější herecké polohy nemluvné podivínky, která už mě osobně začíná docela vadit. Upřímně doufám, že mladá herečka dostane opět zajímavou roli, která dá vzpomenout třeba na Briony z Pokání.
Verdikt
Neil Jordan nenatočil špatný film, ale od Byzantia jsme rozhodně, ať už vědomě či nevědomě, přiznaně či nepřiznaně, čekali víc. Jeho melancholický náhled do životní pouti dvou upírek je rozvláčný a místy o dost pomalejší, než je zdrávo. Byzantium je rozhodně typem festivalového filmu, na který musíte mít správnou náladu a zároveň musíte dobře vědět, do čeho jdete. V opačném případě vám hrozí masivní zklamání.
