Violet & Daisy mají za sebou dlouhou festivalovou cestu. Původně byl film natočen už na podzim 2010, ale po strastiplné distribuční tahanici s datem premiéry se dostává do zahraničních i tuzemských kin až letos. Otázka je, proč se zrovna tahle variace na moderní gangsterky jako Pulp Fiction nebo Pokrevní bratři, doplazí do kin i k nám, zatímco mnoho výrazně lepších i komerčně nadějnějších nezávislých fláků zůstane navždy za oceánem (namátkou třeba výborný Mud s Matthew McConaugheym). Odpověď není vůbec jasná ani po seznámení s Violet a Daisy, které bohužel potvrdilo naše obavy, že se jedná o neurážející, avšak naprosto zapomenutelnou podívanou.
Violet (Alexis Bledel) a Daisy (Saoirse Ronan) si přivydělávají jako nájemní zabijáci v New Yorku, a i když si zatím nemůžou dát legálně ani pivo, tak už si za svoji krátkou kariéru vybudovaly poměrně slušné renomé. Nějakou dobu všechno funguje hladce, avšak s jejich poslední obětí (James Gandolfini) nastanou neočekávané problémy. To sice zní jako relativně standardní gangsterka o zpackané akci dvou nadějných zabijaček, ale scenárista a režisér Geoffrey Fletcher (Oscar za černošské drama Precious) mířil s Violet a Daisy mnohem výš. Chtěl je udělat cool. A o to se během devadesáti minut snaží tak vehementním způsobem, že to začne být po čtvrthodině otravné.
Obě hrdinky vedou už od první minuty pseudo-tarantinovské dialogy o ničem (ty ovšem na rozdíl od těch Quentinových nemají pointu), stylizují se do lolitek s lízátky v puse a dělají vyloženě hloupá, spontánní rozhodnutí, která na papíře určitě musela vypadat stylově, ale na plátně působí nepatřičně a trapně. Fletcher se evidentně snažil, aby každá scéna působila svěže a byla podobně nepředvídatelná, jako když před dvaceti lety Vincent Vega omylem zastřelil Marvina a vymaloval s ním zadní sklo auta. V případě Violet a Daisy to ale nefunguje, protože ani jedna z postav není nějak extrémně zajímavá a jejich průpovídky vás tak po čase začnou spolehlivě nudit. To platí minimálně do momentu, kdy se na plátně usadí James Gandolfini (bohužel v jedné ze svých posledních rolí).
Jeho příběh a interakce s Violet a Daisy jsou totiž motorem celé druhé půlky filmu. Ta se celá odehrává prakticky v jednom bytě, popřípadě na chodbě činžáku, ale komornost nijak neškodí, naopak dává prostor trochu podrobnější charakterizaci postav a sem tam i nějakým emocím. Za to si zaslouží velikou pochvalu ústřední trio Ronan-Bledel-Gandolfini, které dokáže prodat každý ironický komentář, i když sám o sobě není moc dobrý. O kvalitách Saoirse Ronan, a její pozici jedné z nejlepších mladých hereček současnosti víme už dlouho, ale ze zabijáckého dua zanechá větší dojem překvapivě Alexis Bledel. Tahle bývalá „gilmorka“ má dobu největší slávy už dávno za sebou, ale zde dokazuje, že ve skromnějších nezávislácích by se jí v budoucnu možná mohlo dařit. Její cynická a zkažená Violet je sice jednodušší role než naivní a neposkvrněná Daisy, ale její výkon bez problému utáhne i emociálnější momenty. A ne, že by jich ke konci bylo málo.
Sice to vypadá, že finále Flettcher zpatlal v režisérské sesli pět minut před natáčením, přesto ale díky hereckým výkonům a celkem chytré katarzi funguje. Ne, že by to přebilo předchozích osmdesát minut konverzační hlušiny a samoúčelných rádoby-cool scén, parafrázujících všechno od Gaunerů až po libovolnou gangsterku Guye Ritchieho, ale aspoň stojí film v závěru na vlastních nohou. Ty se sice při každé vzpomínce na nepovedený dialog a matnou režii hodně klimbají, ale nakonec odolávají.
Verdikt
Violet a Daisy se nestanou klasikou gangsterského žánru, i když by jí tak strašně chtěly být. To by ale Geoffrey Fletcher nesměl tolik čerpat ze studny jiných, mnohem lepších filmů a musel by ten svůj nechat trochu dýchat (holt když se po deseti minutách bez vysvětlení zjeví Danny Trejo a začne dělat psí kusy, něco je špatně). Hlavní hrdinky nemají tolik prostoru, abyste jim fandili, natož abyste si je zamilovali. V tomhle lehce nadprůměrném dramatu tak nakonec zjistíte jen to, jak moc vám v budoucnu bude chybět James Gandolfini. Jen kvůli němu ta slzička v závěru možná ukápne.
