Po velmi slušné, ale ničím neomračující Zelené zóně jsme se začali malinko obávat, že se nám Paul Greengrass malinko vzdaluje. Jako by začala nudit jeho až chorobná láska k dokumentárnímu stylu (k němuž patří i jeho typická roztřesená kamera), který ho před deseti lety proslavil a dokopal až k režii dvou dílů bourneovské trilogie. V Kapitánu Phillipsovi se opět inspiruje skutečnou událostí, ale místo toho, aby do všech rolí obsadil neznámé herce jako v Letu číslo 93, tak neváhavě svěřil titulní roli jednomu z nejuznávanějších lidí v Hollywoodu. Greengrass tak nemusí celý film táhnout svou brilantní režií, naopak se může spolehnout, že mu i ve slabších chvílích zachrání krk fantastický Tom Hanks. A tahle spolupráce jim vyšla bezchybně.
Na první pohled jeví Kapitán Phillips známky typického greengrassovského filmu. Minimální použití statické kamery, přesné časové údaje u téměř každé scény a samozřejmě několik úhlů pohledu na jednu konkrétní událost. Po dosti rozkouskovaném úvodu, kdy sledujeme kromě Phillipse i přípravu samotných pirátů, se ale pozornost přesune čistě na kapitána lodi. S výjimkou krátkých prostřihů na lodě americké armády nesleze od této chvíli Hanks z plátna. To je od Greengrasse dosti osvěžující postup, protože tak dokáže lépe dávkovat napětí a zobrazit celý Phillipsův konflikt s piráty mnohem intenzivněji.
Fascinující je i Hanksovo zapadnutí mezi neherce a poloherce. V jedné scéně se sice mihne Catherine Keener a velitele SEALS si střihl Max Martini z Pacific Rimu, ale jinak je obsazení z 99% poskládáno z lidí, kteří předtím nikdy profesionálně nestáli před kamerou. Superstar Hanks mezi ně ale svým velmi civilním, nevyhroceným výkonem zapadá bravurně. Svým jednáním ve filmu rozhodně nereprezentuje nějaký prototyp ultimátního hrdiny situace, představuje spíše chlápka, který se po vzoru Johna McClanea ocitl ve špatný čas na špatném místě, a pokouší se z toho vybruslit živý. Jeho výkon eskaluje především v závěru, kdy poprvé za film dostane větší prostor emotivní herectví a Tomovi se daří prodat Phillipsův nalomený psychický stav.
Snad ani nemá cenu ztrácet odstavec nad chválením Greengrassovy technické dokonalosti. Kapitán Phillips ale značí jeden velmi důležitý posun v jeho vyprávěcím stylu. Kromě soustředění čistě na jednu hlavní postavu se Greengrass v závěru kompletně oprostí od své běžné režijní objektivity, nahodí orchestrální hudbu Henryho Jackmana a pokusí se o něco jako hollywoodský závěr. Je to spíš pseudo-hollywoodský závěr, protože nijak neoslavuje roli americké armády při řešení situace s piráty (možná spíš naopak) a není lacinou dojičkou slz a emocí.
Paul Greengrass tak dokázal, že nemusí nutně opakovat své úspěšné režijní postupy. Kapitán Phillips je špičková režijní i herecká práce, její dokonalost už vás ale po Bournech, Letu číslo 93 a Krvavé neděli rozhodně nepřekvapí. Greengrass proto nasazuje filmu zlatou korunu až netypicky drásavým závěrem, který se přitom tváří jako happy-end.
Verdikt
Kapitán Phillips značí Greengrassův návrat na vrchol tvůrčích sil. Bezchybnou technickou stránku skloubil s chytře napsaným scénářem, jejž podpořil Tom Hanks svým naprosto uvěřitelným výkonem. Napínavost Kapitána Phillipse nekončí ani ve chvíli, kdy si diváci v kině náhodou vybaví ze zpráv, jak probíhal skutečný únos lodi Alabama a vydedukují si, jak celý film dopadne. Greengrass se totiž v dávkování napětí dostal tak daleko, až se většina z nás bude v hlavě ptát: „A nebylo to náhodou jinak?“
