Severská dramata jsou v současné době králem filmové Evropy. Loni nás ve Varech (ne)příjemně zchladil sugestivní Hon, letos jsme si mohli vychutnat novinku jeho scénáristy, Tobiase Lindholma, s názvem Únos. Ten se společně s Michaelem Noerem zapsal do filmových análů tři roky starým vězeňským thrillerem R, kde se oba zmiňovaní vyprofilovali do pozice velice talentovaných současných skandinávských tvůrců. Únos je však čistě Lindholmovým filmem (kolega Noer mezitím natočil výborný thriller Nordvest, taktéž uvedený letos ve Varech).
Většině diváků bude už po prvních deseti minutách Únosu jasné, co od něj mohou očekávat. Příběh o jedné nákladní lodi přepadené novodobými piráty, je vyprávěn s extrémním důrazem na realističnost. Nechybí ruční kamera, absence jakékoliv srdceryvné hudby a zcela přirozeně se chovající postavy. Po nervy drásajících sto minut sledujeme dvě příběhově linie, jednu přímo z obsazené paluby, druhou naopak z kancelářského prostředí společnosti vlastnící přepadenou loď. Lindholm velice přesně a chytře střídá obě linie tak, aby Únos i přes svou faktickou stereotypnost nikdy nezačal nudit. Divák sice stále sleduje ta dvě samá prostředí dokola, ale díky kvalitní režii a velice uvěřitelným hercům je pořád na co koukat.
A to se toho v Únosu vlastně až tolik neděje. Rozhodně nečekejte akční thriller, kde unesení námořníci ihned začnou spolupracovat a pokusí se proti pirátům vzbouřit. Toho se dočkáte až na podzim u Greengrassova Kapitána Phillipse. Zde zabírá dobrých 80% filmu vyjednávání mezi únosci a korporátními kravaťáky z předměstí Kopenhagenu, zatímco posádka lodi jakžtakž přežívá v nevábných životních podmínkách. Únos ale rozhodně není žádným laciným útokem na nadnárodní společnosti a jejich zacházení s jejich zaměstnanci. Je o mnoho vychytralejší. Bez spoilerování mohu prozradit jen to, že se film krásně vyhýbá jakýmkoliv klišé ve vztahu „velká společnost versus ubozí zaměstnanci“ a působí v tomto ohledu neokoukaně.
Únos ke strhnutí diváka nepotřebuje dojemnou hudbu nebo hrdinné postavy, bohatě mu stačí syrový dokumentární styl a chybující, vyloženě lidské postavy, a celá aura zatraceně dobrého filmu se vytvoří automaticky. Lindholm navíc režíruje s obrovskou pohodou, nikdy netlačí příliš na pilu (a možností bylo spousta) a dokáže tak fantasticky vygradovat scénu, že se z toho kolikrát málem zastaví srdce. Speciální pochvalu rozhodně zaslouží Johan Philip Asbaek v roli hlavního „hrdiny“, lodního kuchaře Mikkela. Konkrétně Mikkelova linie o neschopnosti vzdorování pirátům a nemožnosti návratu domů k manželce a dítěti, dodává Únosu další příběhový rozměr. I jeho přítel na telefonu Peter Ludviggsen (Soren Malling) nám dokáže efektně i efektivně prodat figuru zhrzeného CEO nadnárodní korporace, který je odhodlán dostat všechny rukojmí domů, ale s rizikem ztráty vlastní kariéry.
Verdikt
Únos není líbivý film. Je špinavý, sugestivní, pomalu vyprávěný a není lehké do něj okamžitě proniknout. Pokud má ale divák trochu trpělivosti a nechá se vést chytrým scénářem a fotorealistickým vývojem událostí, čeká ho fantastická podívaná. Tobias Lindholm natočil neobyčejné severské drama, z kterého vyloženě kape napětí, zaobalené do precizního technického zpracování. Pokud potřebujete terapii od letošních letních výplachů, právě jste ji našli.
